Dobytí Pacifiku
Štíhlé stěžně a spletená lana spojují rohože z palmového listí s plošinou mezi trupy katamaránu. Plošina je tvořena dřevěnou konstrukcí z kýlu a výztuh, na které jsou upevněna prkna sešitá kokosovými vlákny. Skrze švy prosakuje voda.
Již týdny se několik tuctů lidí plaví po moři. Ženy a děti sedí na bobku uvnitř chatrče přichycené k palubě. Je z palmového listí. Tady, v ohništi ohraničeném kusy korálů, praskají vysušené kokosové skořápky. V malých přepážkách se tísní prasata, slepice a psi. V trupu jsou uloženy zásoby.
Kokosové ořechy, voda ve vydlabaných bambusových stéblech, kaše z dřeně chlebovníku, pečené ryby, banánová a tarová pasta v kokosovém oleji, sušené chlebovníkové placky, batáty, ořechy. Ještě cennější jsou sazenice - taro, kava, jam, banánovník a další užitkové rostliny. Muži vylévají kokosovými skořápkami vodu z trupu a přeskakují při náporech větru na ráhna vyčuhující do stran, aby svou hmotností vyrovnali poryvy větru. Jejich loď nese jméno Tongiaki.
Katamarán, vytvořený prostředky doby kamenné, je kormidlován podle jednoho z nejrozsáhlejších vědních systémů, jaký kdy nějaká kultura vymyslela. Kaivai, polykač vody, je jméno jediného muže na palubě, který tomuto systému rozumí. Jen on ví, kam směřují a kde v nekonečném Pacifiku může být kousek pevniny.
Jeho vědomosti jsou tajné, jeho činy nevyzpytatelné. Dlouhé hodiny upřeně sleduje noční oblohu plnou hvězd, nebo zírá do vln a smáčí si rty mořskou vodou. Umí číst v mracích a záblescích světla pod mořskou hladinou, které lze za bezměsíčných nocí pozorovat na míle daleko.
A tehdy, po týdnech strávených na moři, muselo to být někdy kolem roku 500 po Kristu, vydal rozkaz nepatrně změnit kurz. Po několika hodinách se na obzoru vynořil tmavý stín - neznámý ostrov.
Tito bezejmenní objevitelé patří k nejúspěšnějším mořeplavcům historie - k Polynésanům - národu, který prozkoumal a osídlil mnohé z téměř tisícovky ostrovů Pacifiku.
Mezi nimi ostrovy Tonga, Nový Zéland, Havajské ostrovy a Velikonoční ostrov, ostrůvky jako Tahiti i odlehlá místa jako Chathamské ostrovy. Tichomořské ostrovy byly poslední velkou výspou planety, kterou si Homo sapiens podrobil.
A přece už dávno před Polynésany, někdy před několika tisíci lety, kdesi na ostrově v jihozápadní části tohoto oceánu, učinil někdo neznámý krok odvážnější než let na Měsíc - odrazil člun od břehu a vyplul na moře.
Na počátku osidlování Pacifiku stál "bezejmenný Kolumbus pleistocénu" (jak jej nazývá americký archeolog Matthew Spriggs), který své plavidlo namířil k obzoru, aniž by věděl, kde, kdy, a dokonce zda jeho cesta někdy skončí.
Teprve po desetiletích výzkumu se snaží historii tohoto dobývání archeologové, genetici, etnologové a lingvisté porozumět. Odkud přišli ti lidé? Kdy vypluli? Jak se jim podařilo s technikou neolitu zdolat největší oceán země?
Ostrovy Tichého oceánu byly, podle toho, co bylo dosud zjištěno, osidlovány v průběhu tisíciletí ze západu na východ třemi různými kulturami ve třech obdobích:
Papuánci, kteří přišli z Asie a v období 60 až 35 tis. let př. K., dorazili do Austrálie, Nové Guineje a na další okolní ostrovy. Obydleli tak západní Oceánii.
Lidmi kultury Lapita, kteří vyrazili z Taiwanu na jih někdy kolem roku 3000 př. K. a asi v roce 1500 př. K. pronikli do oblasti Papua. Odtud postupovali až do roku 900 př. K. dále na Fidži, ostrovy Tonga a Samou - do střední Oceánie.
· Polynésany, kteří pocházeli z kultury Lapita a vypravili se z ostrovů Tonga a Samoa mezi léty 200 př. K. (nebo 400 př. K. - viz poznámka pod čarou na str. 126) a 1000 po K., aby prozkoumali východ, sever a jih Oceánie.
Polynésané vyráběli lana z kokosových vláken a plachty z pandánových rohoží.
Přední stěžeň drží provazy vedoucí hvězdicově od vrcholu stěžně ke trupům a zajišťují jeho pozici.
PAPUÁNCI
Někdy od roku 60 000 př. K. proniká Homo sapiens z jihovýchodní Asie do dnešní Austrálie (pátý kontinent byl tehdy ještě spojen s Novou Guineou, protože hladina moře byla o 100 metrů níže). Průkopníci mohli mořskou úžinu mezi oběma kontinenty překonat jen na vorech nebo kánoích. Přitom se odvážili podniknout až 100 kilometrů dlouhou plavbu po moři. Patrick V. Kirch, profesor na univerzitě v Berkley, oceánologické archeologie, považuje tento průnik Papuánců za pravděpodobně "nejstarší úmyslnou plavbu v dějinách lidstva".
Plavba, na jejímž začátku nestál žádný viditelný cíl, neboť ve vzdálenosti 100 km nenarazíte na jediný ostrov. První plavba, při níž někdejší "Kolumbus pleistocénu" nespatřil jediný kousek pevniny po mnoho dní strávených na moři. Odvážný čin se ale zdařil - objevuje zemi. A co víc, další lidé ho budou následovat.
Tito historicky první mořeplavci jsou předky australských domorodců a obyvatel Papuji Nové Guineje (archeologické odkazy na ještě dřívější osídlení Oceánie předchůdcem člověka Homo erectus zůstávají prozatím sporné). Ačkoliv se mnozí z kolonistů druhu Homo sapiens stali rybáři, troufli si po odvážném překročení velké vody na širé moře zatím jen zřídka. Teprve o mnoho generací později - asi před 35 tisící lety - se jim podařilo dosáhnout Bismarckova souostroví u Nové Guineje. To je konečná. Za ním leží moře, které je v oblasti tropů a subtropů ovládáno mohutným systémem větrů a mořských proudů směřujících většinou od východu k západu. Kdokoliv tedy chce opustit toto pobřeží, musí plout proti větru a vlnám. Většina Papuánců žije v malých skupinách ve vnitrozemí. Z potomků prvních objevitelů se stávají lovci a rolníci. Moře přenechávají jiným.
Stopy - nalezené střepy - vedou na Taiwan. Tam byla kolem roku 3000 př. K. poprvé použita pálená hlína. Později se toto umění rozšířilo přes Filipíny až na ostrov Celebes v dnešní Indonésii. A s ním pravděpodobně také lidé, kteří ho ovládali.
Na Taiwanu nebo blízko něho má svůj původ také austronéská jazyková rodina. Národy hovořící austronésky sídlí od Madagaskaru až po Velikonoční ostrov. Z dnešních jazyků mohou lingvisté odvozovat praaustronéštinu- jazyk Lapitů.
Mořeplavcům doby kamenné z jihovýchodní Asie možná přišla vhod obrovská katastrofa v Oceánii. Lapitové se zde totiž objevují krátce po výbuchu sopky. Kolem roku 1500 př. K. vybuchl vulkán Witori ležící na ostrově Nová Británie v Bismarckově souostroví. "Byla to jedna z největších erupcí, která se kdy na tomto světě vyskytla od dob, co je Země obydlena moderním člověkem," říká americký archeolog Matthew Spriggs.
Krátce po erupci se Lapitové dostávají do oblasti Nové Guineje a mohou se tam bez překážek usadit - možná právě díky následkům tehdejší katastrofy. Přitom se smísí s nepočetnými usedlíky Papuánců. "Genetickou stopu" této expanze vypátrali biologové na základě krevních skupin a typických protilátek.
Lodě Polynésanů unesly bez problémů tucet lidí, ale kurz plavby znal zpravidla jen jediný - navigátor. Za dne se orientoval podle slunce a vln. Jako mnemotechnickou pomůcku používal tyčové mapy - tato znázorňuje Marshallovy ostrovy.
Malé mušle symbolizovaly atoly, dřevěné tyče směr vln.
VÝROBKY LAPITŮ SE OBJEVUJÍ OKOLO ROKU 1500 př. K. na Nové Guineji, v Nové Kaledonii a na Bismarckově souostroví. To je známkou rychle se rozšiřující kultury. Lapitové přinášejí do Oceánie nejen umění hrnčířů, ale také se jako první usazují ve velkých sídlištích, kácejí stromy, pěstují užitkové rostliny, chovají prasata, slepice a psy a loví tuňáky, o čemž svědčí speciálně tvarované háčky vyrobené z mušlí.
Na poměry doby kamenné, kde se vývoj táhne tisíciletí, se Lapitové rozšiřují rychle. Z Nové Guineje putují pravděpodobně přes dnešní Šalamounovy ostrovy a souostroví Vanuatu do Nové Kaledonie a odtamtud pronikají přes otevřené moře na Fidži. Děje se tak kolem roku 1000 př. K., zřejmě za pomoci člunů vybavených vahadly. Takovou trasu už nemohli absolvovat pádlováním, ale museli využít plachet - tedy lavírovat proti převládajícímu směru větru a proudění. Objevení Fidži tak znamenalo dosažení odrazového můstku k centrálnímu Pacifiku.
Obrovský oceán, jak to tak vypadá, jim otevírá své brány. Ve skutečnosti stačily Lapitům pouze tři generace, aby se jim podařilo z Fidži dosáhnout a obydlet ostrovy ze skupiny Tonga a Samoa. Přesto tímto námořní expanze Lapitů na dlouhou dobu končí. Cílem osadníků a obchodníků zůstala prozatím Fidži a vytvořený kontakt s Novou Guineou tak zůstal nepřerušen.
Skupiny ostrovů Tonga a Samoa, ležících dobrých 600 km dále na východ, jsou malé, trpí nedostatkem sladké vody a úrodné půdy. Nejsou zde ani zvířata a rostliny vhodné k obživě. I nevelké skupiny kolonistů by zde mohly během několika let vyhubit zvířectvo a zpustošit útesy. Určitě již brzy po prvním osídlení byly tyto ostrovy zase téměř izolovány a obyvatelé Fidži na ně možná někdy připlují.