Plavba do Skotska 2009
Na katamaranu z Prahy do Skotska - 2009
Část 1 – plavba k moři
Kotvíme v přístavu Grimsby už druhý den. Vítr fouká přesně takového směru, jaký pro další plavbu nepotřebujeme, tak musíme čekat, až se alespoň trochu pootočí. Čas využíváme k odpočinku, poznávání města a okolí a taky k různým lodním úpravám a opravám.
A já toho využiji k napsání pár zážitků od začátku naší plavby z Podolí dne 17.6.
Začátek byl dost hektický. Nějak jsme to všechno nestíhali. Já jsem poslední noc nespala vůbec. Dopoledne se taky nějak rychle odkulovalo. Jarda pak stanovil odjezd na 14. hodinu, takže poslední věci jsme do lodě už jen naházeli s tím, že se to holt srovná cestou. Postupně jsme zjistili pár zapomenutých věcí. Kryty na lodní průduchy nám byly dovezeny do Amsterodamu dalším členem posádky, ale „harnesy“ jsou nenávratně zamčeny v kabině. Budeme si muset vypomoci jinak.
Ale vypluli jsme asi ve 14.15 ještě s naším kamarádem Mírou Vápeníkem. Dál jsme se nedostali než před komoru v Klecanech. Přespali jsme a hned druhý den jak začali proplavovat, tak jsme už pokračovali dál. Bylo pěkně a teplo a my jsme se dostali až do Ústí nad Labem, kde jsme ještě před poslední českou komorou zakotvili v místním jachetním klubu. V pátek 19. jsme dorazili do známého nám klubu motorových člunů v Drážďanech. Konečně jsme se osprchovali a pak šli na večeři k našim přátelům Mende. V době naší večeře byla pěkná přeháňka, ale Míra loď zajistil, aby v ní nebylo mokro. Dohodli jsme se, že nebudeme tak spěchat a ještě si dopoledne trochu prohlédneme město, které se mohutně opravuje. Frauenkirche nebylo pro veřejnost zrovna přístupné, tak jsme aspoň vylezli na zámeckou věž, odkud byl pěkný výhled do kraje. Pak jsme si na Altmarktu dali ještě společně kafíčko a rozloučili jsme se. Za plavby jsme se domluvili, že přespíme v Míšni, protože tam víme o dobrém přístavu, víme kde doplnit benzín a taky jsme vlastně nikdy nebyli ve městě. Jak jsme si řekli, tak jsme i vykonali. Míšeň jsme projeli na koloběžkách, což bylo o hodně rychlejší a bylo to príma. Je to milé malé město, a taky má ještě co opravovat. Večer se rozpršelo, tak jsme šli brzy spát. Další den jsme museli dohonit, co jsme procourali předešlý den, tak jsme vyjeli už v 5 hodin ráno. Byla pěkná zima. Pluli jsme 14 hodin až do Coswig, kde máme už taky vyhlídnutý přístav a benzínovou pumpu. A zase se večer rozpršelo. A další den zase v 5 ráno už vrčel motor a byla zima. Kolem 14 hodiny jsme zakotvili na řece v Magdeburku, abychom se trochu prošli po městě, zrovna svítilo sluníčko. Kolem 17. hodiny jsme už ale proplouvali velikou komorou Rothensee nově postavenou v souvislosti se zprovozněním aquaduktu přes Labe a vypluli na 320km dlouhý Mittellandkanál – postaven v letech 1906 až 1938, aquadukt přes Labe byl dokončen v r. 2004.
Přenocovali jsme na nějakém úvazišti pro sportovní lodě, když už byl čas jít spát. A zase start další den už v 5 ráno. Dopoledne jsme projeli obrovským areálem automobilky VW ve Wolfsburgu, pak jsme během dne absolvovali ještě 2 komory a večer již za tmy dorazili do Hanoveru. Cestou jsme narazili na velmi útočnou labuť. Vpluli jsme jí do revíru, a tak učinila na naši loď nálet, ale v poslední chvíli snad uhnula a předešla tak nárazu do našeho boku. Večer po přistání se Jardovi podařilo již za tmy při uvazování lodě šlápnout do psího lejna a rozťapat ho po koberečku. Děsně to smrdělo a Jarda koberec vztekle drhnul a na psí plemeno nadával. A to objevil stopy ještě na boku kokpitu. Ale bereme to jako příliv štěstíčka do plavby. Náladu jsme vylepšili čerstvými houstičkami, pro které jsme si ráno na koloběžkách dojeli. Krásně svítilo sluníčko. To už bylo 24.6. a my jsme pokračovali po Mittellandkanálu, překročili jsme akvaduktem Weseru v Mindenu a večer dorazili do kouzelného lázeňského městečka Bad Essen. 
Hrázděné domky, kavárničky, obchůdky, všude živo i večer. Rozhodli jsme se, že si druhý den dojdeme na snídani do pekárny, která otvírá už v 6 ráno, trochu si ještě jednou prohlídneme to krásné městečko. Povedlo se a bylo to moc príma zpestření plavby. K večeru jsme dokončili plavbu po tom Mittellandu a rozhodli se, poplujeme dál po velkých kanálech a po Rýnu směrem na jih. Severní cesta byla pro naši šířku lodě nějaká nejistá. Jedni tvrdili, že je průjezdná, druzí, že ani neexistuje. Pro jistotu jsme si koupili mapu a příručku, které nám potvrdily neprůjezdnost pro naši šířku. Takže dál po Dortmund-Ems kanálu. Druhý den dopoledne jsme se zastavili v Munsteru, kde jsme už nutně potřebovali koupit přístroje, které se nám cestou rozbily (měnič na 220 V a nabíječku baterií). Podařilo se, ale dalo to 5 hodin pobíhání po městě. Taky jsme se prošli tím krásným starobylým městem. Večer jsme zakotvili v romantickém přístavu na slepém rameni nějaké říčky, kde běhali králíci a zpívali ptáci. Konečně jsme se zase osprchovali a umyli si hlavy, po pár horkých dnech to bylo velmi příjemné. Další den nás čekal Dattel-Wesel kanál (postaven v letech 1915 až 1931, délka 60 km a převýšení 41 m), na kterém je 6 komor a velký dopravní ruch. Projeli jsme to za celý den, ale bylo to jen tak tak, večer byl zakončen pěkným lijavcem. Ustlali jsme si hned za komorou, ještě před vjezdem na Rýn. Na ten jsme vyrazili hned druhý den ráno, které bylo ještě pošmourné. Pěkně tekl, provoz byl taky silný, tak jsme všichni měli co sledovat, odpoledne jsme uhnuli do kanálu, který vede až do Amsterodamu, který však byl neméně živý, lodě dělaly pěkné vlnění, takže jsme se vydatně pohoupali. 
Odpoledne jsme z něj odbočili do malebného přístavu Wijk bij Duursten, kde jsme strávili klidnou noc mezi starými holandskými loděmi, zvanými skutje. I samotné městečko stálo za prohlédnutí. Další den zase vydatné houpání na kanále, ale za pěkného počasí. Večer jsme konečně dorazili do Amsterodamu, kde se nám podařilo objevit i úzký vjezd do přístavu Sixhaven, který vypadal úplně plný, že se tam snad ani nemůžeme vejít. Ale podařilo se nám tam vecpat. A druhý den jsme si v něm našli i pro nás lepší místo na kotvení. 
Celý den jsme strávili couráním po městě, dopřáli jsme si i projížďku vyhlídkovou lodí po grachtech s koukáním po starých domech. Teprve další den jsme se pustili do stavění stěžně a přípravy lodě na plavbu. Večer přiletěla z Prahy nová členka posádky, Jardova kolegyně z práce Zdeňka Hodinářová. Přivezla čerstvý chleba a vanilkové rohlíčky. Hned jsme je slupli, i když částečně i lžičkou. Starý chleba nám vydržel bez úhony 14 dní. Ve čtvrtek ráno odjel busem domů Míra a my jsme se Zdenkou vydali na cestu k moři, stále ještě po kanále. Odpoledne jsme propluli poslední komorou. Trochu nás vyděsilo, když se otevřela vrata komory a za nimi byl ještě most, pod kterým bychom nemohli se vztyčeným stěžněm proplout. Ale po chvíli se most otočil a my už jsme měli cestu k moři volnou. Ještě jsme však strávili noc v místním jachetním přístavu Ijmuiden, kde jsme viděli i krásný západ slunce.
Tím končí naše putování za slanou vodou, které trvalo od 17.6 do 2.7.
Upluli jsme 1170 km a propluli celkem 26 plavebních komor.
Část 2 – plavba do Anglie
Kotvíme v přístavu Grimsby už od 6.7. Až do dnešního odpoledne vítr foukal přesně takového směru, jaký jsme pro další plavbu nepotřebovali, tak jsme museli trpělivě čekat, až se trochu pootočí. Čas jsme využili k odpočinku, poznávání města a okolí a taky k různým lodním úpravám a opravám. Zítra bychom se měli posunout dál k severu, bohužel už bez Zdeny, která zítra odlétá zpět do Prahy.
V pátek 3.7. jsme vypluli asi v 7 hodin ráno z holandského přístavu Ijmuiden směrem k východním břehům Anglie, předpokládaná vzdálenost cca 150 námořních mil. Na palubě jsme byli 3, kapitán Jarda a dvě ženy, Andulka a Zdena. Počasí bylo podmračené, během dne se udělala i nepříjemná mlha. Měli jsme proto oči na šťopkách, 
abychom nepřehlédli žádnou loď. Nakonec se mlha rozplynula a hned byla plavba jistější. Co se týče větru, foukalo nejdřív málo, později se to rozfoukalo a moře se pěkně rozvlnilo. Nebyli jsme až tak dobře připraveni na takový mokrý začátek plavby. Byla z toho i dost nepříjemná plavba proti větru, který nás zas až tak daleko nedonesl. Děvčata nakonec během noci zalezla do kajut, protože jim nebylo nejlépe a kapitán s pomocí automatického kormidla noc prokormidloval a prohlídkoval sám. Další den nás zastihl stále na moři, celý den byla plavba docela klidná a příjemná. Zažili jsme i krásný západ slunce, ale země stále na obzoru nebyla. Tak další noc před námi. Ale byla to klidná plavba, sem tam projela nějaká loď. Protože jsme se již přiblížili k pobřeží a taky k plavební dráze, byla všude nějaká světýlka. Konečně nastal krásný východ slunce a pevnina byla na dohled. Během dopoledne se ale zatáhlo. Směřovali jsme do ústí řeky, která tekla od městečka Blakeney. Průvodce uváděl, že vplouváme do oblasti ptačí a tulení rezervace. A opravdu, vítali nás tuleni, kteří se koupali a dováděli ve vodě a provalovali se na břehu (jinde jsme jich tolik neviděli). Když jsme vpluli dál do pevniny, tuleni zmizeli a zase nastalo štěbetání ptáků. Řeka se velmi rozšířila. Všude kolem nás bylo plno lodiček různých velikostí a nějaké volné bóje. K jedné jsme se přivázali a okamžitě zalehli a usnuli. 
Když jsme se probrali (já s Jardou), stála loď na suchu (ještě že máme dva trupy), a na stole jsme měli od Zdeny sdělení, že šla na průzkum. Odvázala prostě žebřík, zavěsila na trám, sestoupila a suchou nohou odkráčela. Tak jsme posléze taky vstali a šli si loď prohlédnout v této nezvyklé pozici a udělat jsme pár dokumentačních obrázků. Za chvíli začal zase příliv, a tak jsme zase rychle vylezli na loď a čekali na naši průzkumnici. Šťastně jsme se sešli. Večer jsme my s Jardou vypravili do městečka, které se Zdeně moc líbilo. Vzali jsme si na pomoc Hokulíka (pomocná loďka), se kterým jsme se kousek postrčili blíž k městu, ale neměli jsme odvahu doplout až tam. Dobře jsme udělali, protože řeka se velmi zúžila a byl stále silný odliv. Tak jsme došli do městečka příjemnou procházkou. Prohlédli jsme si malý přístav s loděmi na suchu, otočili jsme se a šli zase rychle zpět, abychom se bez problémů dostali až na loď, protože se už stmívalo. Přístav žije v rytmu přílivu a odlivu. Jakmile stoupne voda, hned je na vodě čilý život – děti se prohánějí na plachetnicích a z přístavu vyrazí lodě s turisty za atrakcemi přírody. 
Celá Anglie je v silné přílivové oblasti. Při plavbě se musí s těmito okolnostmi stále počítat a vyhovět cyklu přírody. Přílivové a odlivové proudy jsou horizontální pohyby vodní masy. Zejména přitažlivost Měsíce vytváří na povrchu světového oceánu dvě vodní vzdutí. Jedno na přivrácené straně Země a druhé na straně opačné. Země rotuje, proto se tato vzdutí posouvají oceány. Měsíc oběhne Zemi za 24 hodin a 50 minut. To znamená, že jeden cyklus přílivu a odlivu trvá 12 hodin a 20 minut. Nejvyšší rozdíl hladin je, když jsou Měsíc a Slunce v zákrytu se Zemí, (Měsíc je v úplňku nebo v novoluní). Údaje dmutí moře jsou zpracovány v tabulkách, které platí jen v tom daném roce pro dané místo. V námořních mapách jsou vyznačeny související proudy a nebezpečná vlnění moře.
V pondělí 6.7. bylo krásné slunné, ale větrné ráno. Ještě v klidu zátoky jsme se nasnídali a pak jsme se vydali na další plavbu. Vítr funěl, trochu to houpalo, bylo to pěkné až na odpolední asi 15 minutovou bouřku, kdy se rychle zatáhlo, začalo pršet a blýskat se a silně foukat. Doposud klidné moře se velmi rychle celé rozvlnilo.
A jak vše rychle přišlo, tak to i rychle odešlo. A pak až do večera se plulo celkem slušně. Protože jsme nebyli schopni v rozumném čase přílivu doplout až do plánovaného přístavu Grimsby, rozhodli jsme se pro přespání v průvodcem avizované romantické zátoce Spurn Head v ústí řeky Humber. Ovšem vše bylo jinak, byla z toho celonoční „cukatura“. Moře bylo pěkně rozvlněné od lodí neustále proplouvajících v blízké plavební dráze, od větru nevhodného směru a taky od proudu z přílivu nebo odlivu. Naštěstí kotva držela dobře, takže jsme se ráno probudili na stejném místě, pouze otočeni o 180 stupňů. I když jsme hned brzy ráno vypluli k blízkému přístavu Grimsby, přesto nám to do něj trvalo víc jak hodinu. Projeli jsme vyrovnávací komorou a pak už jsme se uvázali u mola pro hosty, kde nás přivítal usměvavý „hafík“ John. Zjistili jsme potřebné informace, zaplatili si jednu noc a pak už jsme se trochu začali seznamovat s městem, my na koloběžkách, Zdena pěšky. Protože nám navigační GPSka vypověděla službu, začali jsme se zajímat o koupi nové. John nám nabídl svoji pomoc a vozil nás po obchodech, ale nikde jsme neuspěli. Nakonec nám poradil udělat si výlet do Hullu, kde je velká marína a jachetní obchod (v tomto městě kde jsme jachetní obchod není, je tu jen jachetní klub s místy pro hosty. Je vybaven sociálním zařízením, prádelnou a klubovní místností, kde se mohou scházet členové klubu i hosté. Když toto dnes večer píšu, zatímco se mi pere a suší prádlo, usedl někdo k piánu a krásně preluduje a lidé se u jednotlivých stolků hlasitě baví. Úžasná atmosféra!!)
V úterý večer se v klubovní místnosti sešli k našemu milému překvapení zde kotvící průzkumníci místních vod a krásně hráli na housle a na kytaru a zpívali. Jarda mezitím na internetu zjistil, že vítr nevhodného směru bude trvat několik dní. Budeme si muset udělat náhradní program! A tak jsme se ve středu vydali do Kingston-upon-Hull, čili krátce Hull. Navštívili jsme jachetní obchod, úspěšně zakoupili novou příruční GPS (kapitán má velkou radost!), prošli jsme se městem, navštívili námořní muzeum a jeli busem zase zpět. Cestou do klubu jsme pěkně zmokli.
Město Hull se rozprostírá na severní straně ústí řeky Humber vzdálené asi 40 km od Severního moře. Území bylo osídleno ve 12. století, kdy bylo založeno opatství Meaux. Roku 1293 se místo stalo strategickým bodem ve válce mezi Anglií a Skotskem. Důležitost Hullu jako přístavu se zvyšovala po celou dobu středověku, zejména v obchodních stycích se severním Německem a Baltem. Hlavními exportními artikly byla vlna, sukno a kůže. V 19. století hrálo důležitou úlohu v rozvoji města velrybářství. Důležitý přístav a město bylo ve 2. světové válce bombardováno, kdy bylo zničeno 95 % domů. V roce 2007 zasáhly město silné povodně.
Další den jsme si s Jardou udělali výlet do Beverly. 
Milé malebné městečko s velkou katedrálou. Navštívili jsme taky příjemnou čajovnu. Zdena odpočívala a hlídala loď. A sobotní den jsme už skoro celý strávili úklidem lodi a přípravou na další plavbu.
Naše „spoluplavkyně“ Zdena se s námi statečně plavila, snášela houpání a bavila nás svými nevyčerpatelnými zásobami vtipů. Zítra tedy odletí domů a my další cestu podél východního pobřeží Anglie podnikneme ve dvou.
Část 3 – plavba podél východního pobřeží
Kotvíme v přístavu Arbroath od čtvrtka 16.7. Venku je nevlídno, prší a fouká zase vítr nevhodného směru a my sedíme v teple kavárny s free WiFi, pijeme kávu a plánujeme kam se zítra podíváme, protože náš vítr přijde až v neděli.
Nedělní ráno 12.7. v Grimsby bylo deštivé. Zdena si balila zavazadlo a my se chystali na další plavbu. Společně jsme posnídali, rozloučili se s milým Harbourmasterem Johnem a taky Zdenou a v 10 hodin jsme vypluli. Pluli jsme příjemným zadobokem, na obloze se postupně objevily mraky, vítr se změnil na předobok, takže to začalo trochu víc šplouchat, ale nebylo to tak zlé. Večer v 19.30 jsme už zase za slunce přistáli v rybářském přístavu Bridlington. 
Je to přístav, který je za odlivu suchý, ale to katamaranu nevadí. Byl celkem pěkně zaplněný jak místními jachtičkami, tak rybářskými loďmi, ale místo se pro nás našlo v sekci u nábřežní zdi vyhrazené pro hosty. Ke všemu ještě vedle katamaranu od stejného konstruktéra (Wharrama). Oni TIKI 30, my PAHI 31 jsme byli uvázáni vedle sebe a vypadalo to zajímavě. (Vůbec, kam připlujeme, všichni zasvěcení se hned dotazují Wharram? A mám dojem, že je těší, když přitakáme. Je to přece jen anglický konstruktér.) Prošli jsme se městem, dali si výborné „fish a chips“ a sešplhali z nábřeží po žebříku na loď.
Bridlington je přímořské letovisko s menším mořským přístavem na Severním moři ve východním vojvodství Anglie Yorkshire . Hlavní atrakcí je kostel převorství ve starém městě s krásně znějícími zvony.
Z večerní vycházky se vrátili také naši sousedi, takže jsme se společně sešli na lodi u nás, potom jsme udělali prohlídku i jejich lodě. Všichni jsme byli překvapeni, jak jsou ty lodě uvnitř odlišné. Vyměnili jsme si adresy a šli spát. Byli to milí lidé, měli s sebou asi 1O letého synka. Na další cestu se udělalo krásné slunné ráno a vál příjemný větřík. Pluli jsme podél útesů na východním pobřeží. Měli jsme na lodi i černého pasažéra. Holub přilítl ani nevíme kdy, ale procházel se pak po přední části lodě i v síti, pak zalezl i pod stříšku a nakonec nás opustil až v přístavu Whitby, kam jsme odpoledne dopluli. 
Před vstupem do maríny byl otočný most, který měl svá pravidla na otevírání a tak jsme museli asi 3 hodiny čekat. V maríně nás přivítal další milý hafík, přidělil nám místo a pak nám při prezentaci ještě řekl, že jsme první Češi, kteří tady přistáli, co on zažil. Původně jsme chtěli hned druhý den ráno plout dál, ale po večerní procházce jsme se rozhodli se ještě zdržet den a prohlédnout si mohutné Abbey a zajít na internet do místní kavárny.
Whitby je historické město na severovýchodním pobřeží Anglie. V dnešní době to je rybářský přístav a cíl turistů. Přístav lemují kopce prořízlé řekou Esk. Na kopci vévodí mohutné zbytky kláštera (Abbey). Z druhého kopce vzhlíží socha Jamese Cooka a oblouky z velrybích čelistí jako památka na rozkvět velrybářství v 18. století. Město Whitby je zajímavé také tím, že James Cook (1728 – 1779) se zde vyučil lodnímu řemeslu a byly zde v místní loděnici pro něj postaveny všechny jeho lodě. V přístavu stojí i replika jeho lodi Endeavour (Snaha), s kterou podnikl svoji první objevitelskou plavbu (1768 – 1771) kolem zeměkoule. James Cook věděl, že úspěch plavby závisí na zdraví námořníků, proto jako první obohatil lodní stravu kysaným zelím. Při své třetí plavbě umírá na Havaji, zabit při šarvátce s domorodci. Byl to výborný navigátor a zmapoval mnoho nových ostrovů. Také se zde postavilo mnoho lodí velrybářských. Dnes se v této oblasti všude loví krabi do zvláštních klecí.
Místo další noci v maríně jsme se rozhodli vyplout dál s večerním otevřením mostu („hafík“ nás ohlásil a zřízenec u mostu nás už očekával i se svým foťákem, jak nám naznačoval), a protože prognóza větru byla příznivá jen do čtvrtka, museli jsme plout co nejdál na sever. Noc byla klidná, mírný větřík, který vál taky další dopoledne. Zahlédli jsme i ploutvičky delfínů. V poledne vítr ustal, tak jsme „motorovali", odpoledne přišel i déšť. Stále jsme pluli na dohled pobřeží. Zajímavý byl průjezd kolem Faerne Islands. Monumentální útesy s majákem a ptačí rezervací. Na pobřeží se zase tyčil mohutný hrad. Ptáci pěkně křičeli a na opačných skaliskách se zase vyvalovali tuleni a taky vydávali zvuky. A pak už jsme mohli pozorovat srocování mraků před přídí. Chystala se bouřka, tak jsme se na ni nachystali stažením plachet a oblečením do nepromokavých kalhot. Naštěstí odešla jinam a pro nás z toho bylo jen trochu větru a pěkné mraky. Další silnější vítr přišel až po půlnoci a dul až do rána. S lodí to pěkně kymácelo, že se v tom nedalo ani spát. Ráno se vše uklidnilo a plavba podél břehů, teď už skotských, byla velmi jemná a za krásného sluníčka. Dopoledne jsme přistáli po 38 hodinách plavby a 158 Nm v milém a chráněném přístavu Arbroath. Osprchovali jsme se a vydali se na prohlídku města. Abbey z červeného pískovce jsme jen obešli, zase to byly mohutné ruiny. Také jsme zaznamenali, že po městě je plno malých udíren a prodejen ryb.
(… a pokračuji v pondělí 20.7., kdy jsme dopluli do přístavu Peterhead, kde budeme čekat na dalšího člena posádky, který přiletí ve středu k večeru a popluje s námi Kaledonským kanálem. Zítřek jsme si vyhradili na úklid lodě, praní, nákup a návštěvu knihovny. Ve středu chceme jet do Aberdeenu, trochu se tam porozhlédnout a přivítat Aleše.)
Pátek v Arbroath nám celý propršel, takže z výletu nebylo nic. Až další den ráno, to je v sobotu se zase vyčasilo a my jsme mohli vyrazit pěšky podél útesů značenou cestou dlouhou 9 km. K vidění byly pozoruhodné výtvory přírody, tak jsme fotili a kamerovali jako diví, zpátky jsme se dopravili autobusem. V neděli ráno bylo celkem pěkně a hlavně foukal náš vítr, takže se nám krásně plulo do dalšího přístavu Stonehaven.
Je to zajímavý přístav, z jedné strany chráněný útesy porostlými zelení, na nich o kus dál se tyčila ruina hradu Dunnotar, (byl použit ve filmu Hamlet) a z druhé strany byla mohutná zeď chránící přístav před příbojem, který byl dobře slyšet. V historii byl hlavní obchod rybaření. Byla zde vyhlášená oblast sleďů, která vyvrcholila kolem r.1894 se špičkovým výlovem 15 milionů ryb. V současné době jako průmyslové odvětví jsou námořní služby a turistika. Město má dlouhou pláž omývanou Severním mořem, na konci s velkými útesy, které ukrývají malá plesa a zátoky. V červenci zde probíhají skotské Highland hry pro silné muže s přemisťováním těžkých kamenů a vrhání břevnem. Narodil se zde Robert William Thomson, vynálezce pneumatiky a plnicího pera.
Při uvazování u nábřežní zdi, která byla vyhrazena pro návštěvníky, nám obětavě pomáhal jachtař ze sousední lodě. Měl krásnou loď, prý kopie nějaké kanadské. Přistáli jsme za odlivu, takže výstup na nábřeží zase znamenalo lezení po žebříku. Obešli jsme nábřeží, trochu se porozhlédli po městě, nic až tak zvláštního jsme neshledali. Nejzajímavější pohled byl na lana všech těch lodí, které byly momentálně na suchu.
Další den jsme vypluli už za ranního kuropění, to je v 6.30 britského času. Cesta byla příjemná, bezproblémová, až na tu nízkou teplotu, kterou vítr ještě umocňoval. Zase to byla plavba podle mírně členitého pobřeží. Před velkým aberdeenským přístavem jsme očekávali čilý námořní ruch, ale moc ho nebylo. Na rejdě jsem napočítala 2 velké lodě a asi 25 remorkérů připravených k akci. Pak ještě vypluly 2 středně velké vojenské lodě a to bylo vše. Situaci neustále monitoroval vrtulník. Odpoledne jsme dorazili do Peterheadu do příjemné maríny, ukryté v koutě velkého obchodního přístavu. Ohlásili jsme se u harbourmastra a pak šli na malý průzkum města.
Právě jsem dopsala a je 23 hodin a stále je vidět. Je znát, že už jsme za 56 stupněm zeměpisné šířky.
Část 4 - nemocniční intermezzo
(napsáno v Praze 12.8.2009)
20.7. jsem psala do 3. zprávy náš plán na příští den:
„Dopluli jsme do přístavu Peterhead, kde budeme čekat na dalšího člena posádky, který přiletí ve středu k večeru a popluje s námi Kaledonským kanálem. Zítřek jsme si vyhradili na úklid lodě, praní, nákup a návštěvu knihovny. Ve středu chceme jet do Aberdeenu, trochu se tam porozhlédnout a přivítat Aleše.“
Realita však byla úplně jiná. Za dopoledne 21. 7. jsme stihli udělat drobné lodní opravy, uklidit a vyprat. Odpoledne jsme měli naplánovanou návštěvu knihovny, připojit se zadarmo na internet, zjistit předpověď počasí, vyřídit nějakou poštu, případně poslat další díl cestovní zprávy. Po velmi lehkém obědě jsme se vypravili do města na koloběžkách. Dojeli jsme však jen k nedalekému kempu, kde jsem před jedním retardérem umístěným pod malým svahem na silnici tak nešťastně zabrzdila, že jsem přeletěla přes řidítka a zlomila si ruku v zápěstí. A od té chvíle to byl pro mne až do mého odletu do Prahy mimo jiné řetězec poznání mnoha dobrých lidí. Nejdřív ke mně doběhl jachtař Henry ze sousední lodě, který vše viděl. Usadil mne na trávu a než ke mně doběhl Jarda, který jel na koloběžce za mnou, začal zařizovat pomoc. V kempu se našla Helen, která mne, Jardu a Henryho odvezla do místní nemocnice. Tam po zrentgenování zjistili, že zlomenina je komplikovaná a poslali mne do úrazové nemocnice do Aberdeenu, asi
V nemocnici v Aberdeenu udělali další rentgen, který potvrdil, že je nutná operace a krátká hospitalizace. Operaci naplánovali až na další den, takže mi to zatím „jen“ zreponovali a dali do sádry. Pak mne ještě nechali rozloučit s Jardou, Helen a Henrym. Oni jeli zpět do Peterheadu a já jen s doklady a kapesním slovníčkem na postel v pokoji. Obava z nemocničního prostředí v cizí zemi se ani nestačila dostavit. Když mne uložili do postele, tak mi dali noční košili a taky večeři, když zjistili, že jsem vůbec nejedla. Noc byla dlouhá, protože ruka v sádře nabobtnala a bolela. Prášky na bolest to trochu tlumily.
Ráno žádný hromadný budíček. Sestra se věnovala nejdřív té pacientce, která vypadala, že už je vzhůru. Pro zachování soukromí se okolo dotyčné pacientky při různých úkonech – mytí, mísa u nechodících, vyšetření – zatáhl závěs. Pro umytí mi poskytli kartáček a pastu na zuby, hřeben, další noční košili. Během rána i dopoledne se vystřídali různí lékaři s různými dotazy. Žádný neměl plášť, všichni měli jen civilní šaty. Brzy ráno přišla mladá lékařka, představila se jako Katrin, přisedla na bobek a mezi řečí velmi šetrně odebrala krev. Potom přišel mohutný černoch, na co se ptal už nevím, potom takový menší drobný Ind s knírkem, anesteziolog, který se rozloučil se slovy, uvidíme se později. Takže žádná vizita v konvoji od lůžka k lůžku. Každá pacientka měla svého konzultanta, který během dopoledne přišel a buď potřebné informace získal nebo sdělil. Můj konzultant, Mr. Boddie, mi vysvětlil a i namaloval, co budou s mou rukou dělat, a že operace bude až odpoledne. Takže místo jídla jsem dostala infůzi. Ale na příští den mi přinesli nabídku jídla, abych si vybrala, na co budu mít chuť. Během dne se v místnosti střídaly sestry různých šarží (tj. i studentky), což se lišilo hlavně barvou kalhot a výložkami na košilích. Každá měla nějaké úkoly, ale když je splnily, našly si čas, aby si s pacientkou lidsky povídaly o čemkoliv.
Čekání mi připadalo dlouhé, ale po třetí hodině mne odvezli. Ještě v předsálí mne Ind uspal, takže jak to vypadalo na sále, nevím. A pak mne probudili po páté hodině zase v tom předsálí. Jak dlouho trvala vlastní operace taky nevím. Dovezli mne na pokoj. Ruka zabalená do měkoučkého obvazu (který pak Jarda na lodi raději vyztužil třemi prkýnky, když zjistil, že nemám žádnou sádru) už nebolela. Pak jsem tak nějak celou noc pospávala. Ráno vypadalo podobně jako včerejší. Po osmé jsem se dočkala snídaně, kterou jsem s chutí snědla. Někdy během dopoledne přišla fyzioterapeutka a doporučila mi nějaká cvičení, pak se přišel zase jiný lékař podívat, jak se mi daří a zeptat se, jestli za 14 dní na kontrolu přijdu k nim nebo už do Prahy. Po domluvě s Jardou jsem se rozhodla, že si výsledek operace nechám ještě zkontrolovat zde a teprve pak odletím domů. Bylo reálné vrátit se na loď a pokračovat v plavbě až na Kaledonský kanál a i po něm, protože Jardovi přiletěl mezitím platný člen posádky, takže já jsem se mohla vézt jako „balík“. Pak jsem ještě dostala svačinu, oběd - vše chutné. Odpoledne přišel Jarda, sestra mi přinesla propouštěcí papíry, já jsem se oblékla, poděkovala všem za péči a odkráčeli jsme na autobus směr Peterhead. Během mého pobytu v nemocnici dcera Kamila vyřídila s pojišťovnou moje pojištění, takže jsem nemusela nic platit.
Dojeli jsme do přístavu v Peterheadu, kde mne vřele přivítal Henry. Bylo to milé, jen škoda, že už nebyl čas si s ním povídat, protože druhý den ráno odplul. Ale kontakt na sebe máme. Pozdravila jsem se s Alešem a pak už jsem si zvykala na opatrné pohybování po lodi a na luxus nedělat téměř nic (jak mi napsala Kamila „konečně dovolená!“).
A za 14 dní jsem jela vlakem z Inverness, kde jsme zakotvili, do Aberdeenu na kontrolu. Udělali kontrolní rentgen, zasmáli se mým prkýnkám, sundali obvaz, lékař prohlédl snímky a jizvu, udělil rady a pokyny jak dál a s „nahou“ rukou mne propustili. Když jsem to napsala Kamile, tak mi odpověděla, že„ táta ti to určitě zase obije prkýnkama“.
A pak jsem 8.8. doletěla v pořádku domů. Ale i na to letiště v Aberdeenu nás dovezli autem dobří lidé – místní jachtaři.
Část 5 – Kaledonský kanál
(napsáno 13.8.2009 již v Praze v teple domova, kam jsem docestovala z Aberdeenu letadlem v důsledku své zraněné ruky)
Na tu naši třešinku na dortu, kterou měl být Kaledonský kanál, jsme vypluli z Peterheadu v sobotu 25.7. dopoledne, kdy se pomalu blížil vhodný směr větru a taky už nás trochu začal tlačit čas. Abychom stihli proplout co největší část kanálu, a taky proto, že ten vítr neměl trvat zas tak dlouho, rozhodl kapitán plout na jeden zátah až do Inverness, což znamenalo plout přes noc. Na palubě byli dva renomovaní kapitáni (Jarda a Aleš) a já osoba zraněná, tudíž nepoužitelná na plavbu. Na svou zdrátovanou ruku jsem si měla dávat pozor, což znamenalo pohybovat se po lodi opatrně a nejlépe co nejméně.
Na začátku plavby nám vítr ani proud moc nepomáhal, spíš naopak. Loď se pěkně kymácela. Během dne se vítr změnil, jak jsme i očekávali, na příjemný a vylezlo i slunce. To vše vydrželo tak do půlnoci. To už začal zase zesilovat, že bylo nutné plochu plachet zmenšit. Vzhledem ke své chromé ruce jsem byla v kajutě, ale spát se moc nedalo. K ránu se rozpršelo a podmračené počasí vydrželo až do odpoledne, kdy jsme se už přiblížili k Inverness a k první komoře, která oddělovala kanál od moře. Vpluli jsme dovnitř, vrata se zavřela, ale než je na druhé straně otevřeli, abychom mohli začít stoupat po metrech nad hladinu moře, museli jsme zaplatit poplatek na dobu, po kterou jsme hodlali na kanále a jezerech pobývat. K tomu nám ještě předali klíč od sociálního zařízení na všech komorách. Hned za první komorou následoval otočný železniční most, další komora a marína Seaport, kde jsme přistáli u mola. Po vykoupání jsme odkráčeli do města na průzkum, ve kterém jsme pokračovali ještě druhý den dopoledne, kdy měla knihovna (internet) a nádraží (jízdenka pro mne do Aberdeenu) otevřeno. Kolem poledne jsme už ale stoupali komorami, které byly na dohled přístavu. Byly
Inverness je skotské město ležící na řece Ness a je vstupní branou do Kaledonského kanálu. Říká se mu také „hlavní město Vysočiny- Highlands“. Díky kanálu je zde turisticky atraktivní oblast. Kanál byl postaven proto, aby pomohl plachetnicím zkrátit cestu (jinak nebezpečnou plavbu kolem Anglie) mezi Atlantickým oceánem a Severním mořem. Prokopaný kanál spojuje jezera Loch Ness, Loch Oich a Loch Lochy.
Kaledonský kanál je nejdelší vodní cesta (96 km) ve Skotsku. Kanál navrhl a postavil Thomas Telford. Stavba byla zahájena v r.1803 a dokončena r.1822, ke stavbě byly použity jen lopaty, krumpáče, kolečka a jednoduché jeřáby. Na stavbě pracovalo 150 dělníků nepřetržitě 19 let. Prokopali 35 km kanálů mezi přírodními jezery a postavili 29 plavebních komor (spotřebovali 300 000 t kamene) pro převýšení 32 m. Celkové investice tehdy dosáhly výše 900 000 £.
Generální rekonstrukce byla provedena v r. 1990 nákladem 60 milionů £. Tímto bylo umožněno proplouvání všem lodím jednou z nejkrásnějších vodních cest světa.
Teprve další den (28.7.) se po proplutí pár zákrut na kanále před námi objevilo to bájné jezero Loch Ness, poměrně dlouhé a úzké, lemované kopci. Odpoledne jsme se vylodili pod zříceninou hradu Urquarth. Nedovolili nám přistát u mola, tak přišel na řadu „bajbót“ Hokulík. Navečer jsme se už jen přesunuli na druhý břeh jezera, kde poblíž elektrárny bylo takové omšelé molo. Udělali jsme si menší procházku směrem k avizovaným vodopádům. Počasí bylo hnusné, pršelo až lilo. Přesto jsme našli trochu hub, tak byla smaženice k snídani a bramboračka k obědu. Následující den při zajížďce ku břehu u vesnice Invermorriston jsme najeli na neavizovanou kamennou mělčinu. Po chvíli úsilí jsme se odtamtud vyprostili sami. Takže nás mělčina ani letos neminula!
A pak jsme pluli dál až ke komorám ve Fort Augustus, který je na konci jezera Loch Ness. Zakotvili jsme u mola na příjemném místě s výhledem na Abbey (dnes hotel). Pěkné sociální zařízení bylo nedaleko. Prozkoumávali jsme městečko, kam jsou přiváženi autobusy cestovních společností turisté, aby se podívali na proplouvání lodí komorami. Dopoledne 30.7. jsme se i my stali takovou atrakcí. Trvalo víc jak hodinu než jsme vypluli zase na kanál, na kterém byly další 2 komory a 2 otočné mosty. Cesta po kanálech a jezeru Loch Oich byla nádherná. V poledne jsme zastavili u prázdného mola pod zříceninou hradu Invergarry. Na břehu bylo ohniště a sezení. Tak jsme si tam donesli právě dovařený oběd a hodovali jsme.
A pak přišel ten nádherný zážitek! Při procházce kolem té nepřístupné hradní zříceniny přijelo auto, ze kterého vystoupil pán a na kapotě si sestavil dudy, na které pak začal hrát a vytvořil tak nádhernou atmosféru pod zříceninou. Pak vytáhl placatku s whisky a dal ji kolovat. Pak ještě zahrál, a když se z lesa vynořila rodina, všichni jsme se vzájemně vyfotili, oni za chvíli všichni nasedli do auta a odjeli. A my pluli dál.
Skotské dudy se nafukují ústy a mačkáním v podpaždí se udržuje stálý tlak. Dudy jsou pochodový nástroj. Takže dudák musí foukat, mačkat, pochodovat a k tomu hrát.
Na konci jezera se před námi otevřel otočný most a my, ač už jsme nechtěli, jsme pluli dál tzv. Laggan avenue, což byl nádherný kus kanálu vedený lesem, který končil komorou před jezerem Loch Lochy. Odtamtud už začíná vodní cesta sestupovat k moři směrem na západ. My jsme zde ale přespali a vlastně 31.7. nastoupili zpáteční cestu.
Večer jsme ještě navštívili hospůdku předělanou z velkého nákladního člunu. Bylo to příjemné posezení v pěkném prostředí u sklenice piva. A v teple! Na zpáteční cestě se hned příští den Jarda v jezeře Loch Oich poprvé a taky naposled vykoupal, my s Alešem jsme smočili nohy. Teplota vody u břehu měla asi 17 stupňů. Odpoledne jsme opět dorazili do Fort Augustus ke známému molu. Odpoledne jsme pak obcházeli místní obchody a večer jsme s Jardou strávili v hotelu Lowel, kde jsme k výborné čokoládě měli internet při použití vlastního počítače zdarma. 1.8. jsme konečně mohli po jezeru Loch Ness plachtit na zadní vítr rychlostí až 9 uzlů.
Zase jsme přistáli u elektrárny na noc. Došli jsme až k těm vodopádům a ještě jsme cestou nasbírali půl tašky hub. Během dalšího dne jsme se přesunuli na polední kotviště k vrakům a na noční kotvení k molu před komorou. Při procházce jsme objevili obrovské nevysbíratelné množství malin. Ráno 3.8. bylo slunné, ale chladné (méně než 10 stupňů). Během dopoledne jsme pak absolvovali všechny komory až do Seaportu, kde jsme jen dali sprchu a oběd a pokračovali dál posledními 2 komorami zase na moře. Předplacený pobyt nám končil a já jsem musela zítra na kontrolu s rukou do Aberdeenu. Tak jsme zakotvili v Inverness v nově zřízené maríně, kde jsme natrefili na velmi milého harbourmastera. Nejenže nám pomohl sehnat líh do vařiče, ale také nám nabídl, abychom se zítra v jeho kanceláři podívali zdarma na internetu na počasí. V úterý 4.8. měli tedy pánové volné dopoledne a já jsem jela vlakem 2 hodiny do Aberdeenu. Kontrolu v nemocnici jsem zvládla rychle, takže jsme už odpoledne asi ve 4 hodiny vypluli. A zase nás čekala plavba „overnight“. Mírný vítr se střídal se silnějším (ten byl opět hlavně po půlnoci), ale byl vhodného směru. Byly z toho nad ránem i pěkné vlny. Odpoledne jsme šťastně přistáli opět v Peterheadu. Celý tento poslední den mé a Alešovy plavby svítilo slunce, ale studeně foukalo. Za 23 hodin jsme zvládli asi 120 námořních mil.
Slavnostně jsme si připili na zdárné ukončení plavby po Skotsku a pak jsme se Aleš i já už pomalu začali chystat na cestu domů, zatímco Jarda prohlížel a kontroloval loď a připravoval ji na další a náročný úsek plavby.
V pátek 7.8. brzy ráno odletěl Aleš a já jsem ho následovala o den později. Jarda mne vyprovodil do Aberdeenu na letiště, kde pak k večeru přivítal syna Filipa, který mu má pomoci přeplout Severní moře až do Hamburgu.
Část 6 – přes Severní moře
Kotvíme v přístavu Peterhead po nonstop plavbě z Inverness od Caledonského kanálu. Museli jsme připlout na čas, protože Aleš má letenku domů na 7.8. Takže budeme měnit posádku. Andulka 8.8. odletí domů léčit si zlomenou ručku a večer přiletí Filip, který mi pomůže s přeplavbou Severního moře.Psaní zážitků z plavby je už jen na mně – kapitánovi naší lodi Hokulea.
Již několik dní sleduji předpovědi počasí pro Severní moře v oblastech Cromarti, Forties, Dogger a German Bight. (Osvědčené webové stránky : www.xcweather.co.uk a www.weatheronline.co.uk). Poslední předpověď jsem získal v Aberdeenu na internetu v knihovně při čekání na Filipa. Směr vychází příznivě, zpočátku jižní, později od západu až severozápadu při síle 4 – 5 Bf.
Chceme vyplout v neděli 9.8. kolem 14. hodiny lodního času a to nás proud ponese k jihu, kam se potřebujeme dostat až na 58. rovnoběžku, kde má začít foukat od západu.
Vypluli jsme v neděli ve stanovený čas a „motorujeme“ s hlavní plachtou podél pobřeží k jihu, vítr je slabý a ještě proti plánované trase 120 stupňů na Helgoland. K večeru vítr zesiluje, ale stále proti našemu směru, tak volíme východní kurz, protože tu působí proud k jihu a tak získáváme asi 10 stupňů k dobru. Máme vztyčenou kosatku a stěhovku a na noc zmenšujeme hlavní plachtu o 2 refy a plavba se tak stává klidnější.
V pondělí 10.8. odpoledne plujeme 4 hodiny na motor. V noci se skutečně změnil směr větru na severozápadní, na který čekáme. V noci se vyjasnilo, měsíc nám svítil na cestu a dělal stříbrnou dálnici končící na obzoru v mracích. V srpnu padají meteory, taky jsme jich několik viděli a dávali jsme si tajná přání.
V úterý 11.8. ráno vítr ještě zesílil na 5 Bf od severu. Necháváme jen hlavní plachtu, a přesto z vln kloužeme rychlostí až 12 uzlů. Přes den se udělalo krásné počasí – slunečno. Během dne střídáme kombinaci plachet podle směru a síly větru. Večer se od jihozápadu blíží fronta mraků, a taky že nám z toho v noci začalo pršet. Na noc necháváme jen hlavní plachtu a s Filipem diskutujeme, jestli ji ještě nezmenšit. Na zadní větry se s rychlostí lodě síly tolik nezvyšují, tak ji necháváme.
Ve středu 12.8. se počasí zase vyjasnilo, ale vlny dosahovaly výšky až 3 m. Chvíli jsme byli jak na balkóně v 1. patře a pak jsme zase seděli pod obzorem. Tlaková voda z vln si našla i ty nejmenší skulinky a zpod podlahy na nás vybuchovala všemi směry. Všude samá voda, už jsem měnil třetí ponožky za suché a beru si též nepromokavé boty. V posteli si ani za 2 hodiny nohy neohřeji, musím je třít rukama a strkat do podkolení.
Jak jsme vařili? Filipovi nebylo moc dobře, tak použil žvýkací gumu proti mořské nemoci. Říkal, že je hnusná, ale pomáhá. Každý si bereme k jídlu, jak máme žaludek naladěn. Vařili jsme čaje, instantní polévky i ty pytlíkové. Taky se mi povedly brambory s vařenou mrkví, strouhaným čedarem a posypané smaženou křupavou cibulkou. Bylo to báječné a jednoduché. To jsme měli nadvakrát. Další jednoduché jídlo: vaříme těstoviny s brokolicí, po slití vývaru (později použijeme na polévku) omastíme, nasypeme semínka slunečnice a dýně a po naservírování posypeme křupavou smaženou cibulkou. Já využívám pozitrimové nápoje a tyčky od firmy Nutrilitte.
Jak jsme navigovali? Na nové GPSce jsme si zadali generální plavební body na Helgoland a maják Elbe. Plavební dráhu na Helgoland jsme s úspěchem sledovali – jen s malými odchylkami. Potom jsme měli mapu v počítači, který je spojený s modulem GPS, takže nám do mapy vykresluje trasu a taky si můžeme zvolit měřítko mapy. Do deníku jsme každé 4 hodiny zapisovali polohu lodě. Počítač byl udržován ve spícím režimu jako záloha, občas jsme dělali jeho kontrolu.
Občas nás zazlobily i závady. V noci nám začalo pomrkávat osvětlení přístrojů a taky se sama vypínala GPSka. Nepřišel jsem na to proč, tak jsem dal do GPS tužkové baterie, aby byla navigace zálohovaná. Až druhý den ráno jsem zjistil, že zkorodoval přívodní napájecí drát, docela silný. Počítač jsme hlavně použili v závěru plavby mezi ostrovy Helgoland a Düne a při vjezdu do přístavu. Připlouvali jsme v nočních hodinách. Sledovali jsme naváděcí světla a plavební bójky a jistili to počítačem.
Do přístavu se dostáváme 13.8. ve 2 hodiny v noci a hledáme nějaké místo na uvázání. Našli jsme jedno u mola mezi dvěma loděmi. Tak děláme přistávací manévr a ze sousední lodě vyběhl chlapík a začal nám pomáhat s uvazováním lodě. S manželkou posedávali na palubě po nějaké oslavě a už chtěli jít spát, když nás zahlédli. Po uvázání nás pozvali na palubu na sklínku šampaňského. Tak to byl pěkný závěr 3 a půl denní plavby přes Severní moře.
Ráno jsme se šli projít po ostrově, koupili jsme si zmrzliny a moji čokoládovou s kousky čokolády v nestřeženém okamžiku z ruky sebral drzý racek. To mě skutečně naštval. Na okružní cestě jsme si prohlédli Dlouhou Annu, pozorovali racky, jak mistrně plachtí ve větru kolem skal. V poledne odplouvaly lodě a na volné místo vedle nás se překotvil větší brácha našeho katamaranu, typ PAHI 42 – Bananas. Potom nás okukoval nějaký Švéd a volal na Island kamarádovi, že je tady zajímavý katamarán a tak jsme získali kontakt na islandský katamarán.
Druhý den (14.8.) v poledne jsme vypluli s přílivem směrem ke Cuxhavenu. Byl krásný den, ale zbytek plavby jsme museli motorovat. Za kotvení v přístavu Cuxhaven se platí za katamarán 1,5 násobek jednotrupé lodě a ještě je všechno na kartu se zálohou. Karty jsme se vzdali. Vyjeli jsme s Filipem na koloběžkách do města na nákupy potravin a benzinu.
V sobotu 15.8. vzhůru po Labi s přílivem. Foukal silný vítr, tak jsme plachtili, až ručka rychloměru šla na doraz (za hodinu 13 mil). V 19 hodin jsme zakotvili v Glückstadu. Těžko jsme hledali místo, zbylo jediné volné na čekacím molu u vjezdových vrat do dalšího přístavu. Placení za kotvení mají obálkovou metodou, na kterou se vypíší údaje o lodi, je tam také kód na WC a sprchy a do obálky se vloží příslušný obnos, zalepí a vhodí do schránky. Je to na vlastní svědomí a čest.
Ráno v neděli 16.8. jsme museli vyplout opět s přílivem. Byl krásný den, široké Labe, klid, příjemný větřík nás tlačil do Hamburgu. S připlutím do města byl konec idylky a začal čilý ruch všech možných lodí, které dělaly nepříjemné vlnění. Po poledni jsme našli kýžený Moldauhafen. Tam jsme zjistili, že jsme asi poslední loď, která zde bude kotvit. Jediná česká základna - dílenská loď je prodána a má se vyklízet, proto jsme se po složení stěžně přesunuli do vedlejšího Saalehafenu. Při odlivu všude vystupuje bahno, je to zanedbané.
17.8. ráno jsem vyprovodil Filipa na vlak domů a připravuji loď na plavbu po řekách a kanálech. Večer přijede nová posádka na plavbu po kanálech – Míra Vápeník. Je odpoledne, končím psaní a jedu se projet do města na koloběžce.
Sumárum: z Peterheadu do Hamburgu - 634 Nm za 7 dní.
Část 7 – od moře domů
Úterý – 18.8.
Jsem už 2 měsíce na cestách. S Mírou čekáme v přístavu, abychom mohli na Labe vyplout s přílivem. V 11 hodin voda začíná stoupat, tak to je ten pravý čas na start. Opouštíme Moldauhafen a na 618. km vplouváme na řeku. Příliv nás unáší téměř až do plavební komory Geesthacht na 585. km. Tam však čekáme dlouhé 3 hodiny s dalšími sportovními loděmi na proplavení. Konečně jsme z komory venku (je dlouhá 230 m) a plujeme k Elbe–Seiten kanálu (byl postaven v letech 1968 až 1976, délka 115 km s převýšením 61 m, je to nejmladší kanál a lodě se na něm vyhýbají plavbě proti proudu Labe). Odbočujeme na Labi na 573. km a vplouváme do kanálu s novou kilometráží. Začíná na 115. km. Večer ještě stihneme lodní zdvihadlo Lüneburg na 106. km. Má zdvih 38 m a je to úžasná podívaná na technické dílo. Ve 21 hodin jsme ze zdvihadla venku, začíná se stmívat a my uvažujeme, zda zůstat nebo plout dál. Tak plujeme ještě hodinu a to už je slušná tma a na 101. km zaplouváme do obchodního přístavu Lüneburg.
Středa – 19.8.
Vyplouváme s ranním rozbřeskem v 6 hodin. Na kanále je ještě jedna komora Uelzen na 61. km (dlouhá 190 m a zdvih nahoru 23 m a jsou tam jezdící vodítka na uvázání lodí). Zase tu čekáme téměř 3 hodiny, je tu silný lodní provoz. Večer končíme téměř na konci kanálu na úvazišti pro sport na 10. km.
Čtvrtek – 20.8.
Opět startujeme časně ráno a to už vplouváme na Mittellandkanal, kde je hned komora Sülfeld, do které vplouváme po domluvě na kanále UKW 20. A to je na 236. km (nová kilometráž). Komora je dlouhá 220 m a my klesáme o 9 m. Jedeme celý den úspornou rychlostí po této vodní dálnici – plechové nebe a 40˚C tepla na lodi. Končíme na 320. km před plavební komorou Rothensee. Večer si ještě děláme zdravotní procházku na aquadukt přes Labe, blíže stránky www.wsa-magdeburg.de.
Pátek – 21.8.
Ráno pracuje komora od 7 hodin, vyplouváme na zelený semafor ze stanoviště pro sport a v komoře klesáme asi o 18 m. Za chvíli už vplouváme na volné Labe a začíná boj s proudem v Magdeburgu. Zkoušíme sehnat vlek proti proudu, tak zastavujeme u české základny – tankovací lodě. Domlouváme se s kapitánem tlačného remorkéru. Říká nám, že vlekl sportovní loď a na konci byli všichni včetně lodi černí od výfukových plynů. Tak jsme poděkovali a plujeme na vlastní motor. Aspoň nejsme na nikom závislí. Navštěvujeme v Magdeburgu jachetní přístav Zollyacht, abychom doplnili palivo a vodu. Mají tam také dobře vybavený jachetní obchod. Při tankování vody jsme se setkali s Věrou Kadlecovou, převoznicí z Berounky. Říkala, že si plní svůj sen plavit se po Labi až do Hamburgu, ale že jí to stačí do Magdeburgu, kam pro ni přijede auto s vlekem. Byla plná dojmů, tak jsme si vyměnili kontakty a další dojmy budeme vstřebávat v Praze. Viděli jsme, že si píše obsáhlý deník z plavby, bude to asi zajímavé. Celý den bylo zataženo a občas spustil liják. Večer jsme zakotvili u známého přístaviště v Barby na 291,5. km pod přívozem, kotvení za 8 €.
Sobota – 22.8.
Opět start v 6 ráno. A rychlostí 6 až 7 km/hod proti dnu plujeme vzhůru. Cestou děláme zastávku u přístaviště v Coswigu na 238. km. Nakupujeme benzin a potraviny. Za hodinu a půl zas plujeme dál až do přístavu Wittenberg, kde nás už z dálky nás vítá socha rudého Luthera. V recepci platíme 15 euro kotevného i se službami (WC, sprchou a odpady).
Martin Luther 1483 – 1546, byl německý teolog, kazatel a reformátor, zakladatel protestantismu. Autor překladu Bible do němčiny. Luther usiloval o reformu stávající církve. Sympatizoval s Husovým dílem.
Neděle 23.8.
Náš start je opožděn ranní mlhou, se kterou se musí v tomto období počítat. Ranní sluníčko mlhu rychle rozpouští a my můžeme v 8 hodin vyplout. Je znát, že je volný den, potkáváme na vodě i na březích dost rekreantů. Nedostaneme se dál než do obchodního přístavu v Torgau, který není pro sport, ale není tu nic jiného k zakotvení. Přístav je dost nabitý obchodními loděmi. Taky sem připlouvá další německý sport a oba s ranním rozbřeskem vyplouváme.
Pondělí – 24.8.
Kotvíme na noc v Míšni, zase nakupujeme benzín. Tohatsu byl dnes žíznivý, ale zase dělal 8 – 9 km/hod proti proudu. S Mírou se střídáme u kormidla a já se ještě věnuji kuchařskému umění. Včera jsme si udělali skvělou večeři – „kapitánova vejce“ a čerstvě upečený chléb se salátem a to vše zalito plzeňským pivem.
Recept na kapitánova vejce: na 2 porce je 5 vajec a 3 cibule. Cibuli nakrájíme, dáme na pánev a zalijeme trochou vody, která se musí vyvařit, potom dáme trochu másla a rozklepneme vejce. Necháme zatuhnout bílky a potom roztrháme žloutky a dosmažíme. A je to „chrocht, chrocht, chrocht“.
Jak bezpečně plout po Labi? Jaké na nás číhá nebezpečí?
Jsou to hlavně mělká místa na řece a kyvadlové přívozy. Vyplatí se dodržovat plavební dráhu vyznačenou bójkami (proti proudu míjíme levobokem červené bójky a pravobokem zelené). Zatáčky plujeme vnějším obloukem, kde je vždy víc vody. Lodím plujícím proti nám se vyhýbáme vpravo, když potkáme v zatáčce velké plavidlo – šíf, tak se mu vyhýbáme vnitřním obloukem při plavbě proti proudu. Od 120. km začínají buny – kameny opevněné výběžky do řečiště. Tam začíná další značení plavební dráhy. Na pravém břehu (po směru toku) jsou tyče se žlutými křížky (vodorovně) a na levém břehu jsou žluté křížky postavené nakoso. Spojnice těchto křížků vyznačuje plavební dráhu, jsou to zejména přechody zatáček (říkáme tomu, že plujeme na páky). Na březích jsou ještě červené a zelené čtverce jako meziznačky. Za bunami se dá také kotvit, ale musí se zaplout hned za její špičku, kde je klidná voda. Ne do zátoky, kde je nános bahna a málo vody – vyzkoušené. Kyvadlové přívozy mají svůj domovský přístav na levém nebo pravém břehu. Příslušný břeh je označen tabulkou pro přívoz. Když přívoz vypluje na protější břeh, tak celou řeku zahradí lanem se žlutými bójkami, potom není možné proplutí. Když plujeme po proudu, tak musíme dát zpátečku nebo se otočit a počkat až se vrátí. Proti proudu je to jednodušší, stačí ubrat plyn a počkat.
Úterý – 25.8.
Vyplouváme z Míšně, plujeme proti silnému proudu. V Riese předjíždíme tlačák TR 35 se dvěma vanami, se kterým jsme v Magdeburku domlouvali vlek. Nevíme kam až doplujeme, chceme až za hranice, ale nakonec se na hranicích naskýtá přístavní zeď, tak ji využíváme k zakotvení přes noc.
Středa – 26.8.
Vyplouváme od přístavní zdi v 6.30. Na km 733,4 (nové značení kilometráže) míjíme na levém břehu sochu sv. Jana Nepomuckého – patrona lodníků a vorařů.
Sv. Jan Nepomucký se narodil asi r. 1340 a zemřel mučením r. 1393 a poté bylo jeho tělo svrženo z Karlova mostu. Roku 1393 byla na Karlově mostě vztyčena jeho socha. Kolem hlavy má pět hvězd a v ruce drží kříž, případně též palmovou ratolest. Podle legendy se kolem mrtvého těla zjevilo pět hvězd. R. 1729 byl prohlášen za svatého. Jan Nepomucký je patronem bezpečného putování a šťastného návratu a patronem vod a námořníků. Jeho sochy jsou proto nejvíce na rozcestích a na mostech.
Proplouváme Děčínem, kde je kritické místo pro plavbu – zúžení se silným proudem a mělkým břehem. Vidíme „hladový kámen“, je nad vodou. Pojmenování dostal od toho, že dříve velmi nízký stav vody způsobil, že lodě nemohly proplout toto kritické místo, lodníci neměli práci a rodiny čekal hlad. Ve 13.45 komora Střekov, po předchozím telefonátu je připravena a za 10 minut již vyplouváme na „jezero“. Stíháme ještě komoru v Roudnici, kotvíme ve výklenku na kanále a jdeme se posilnit do příjemné a osvědčené hospody U majáku, vyzdobené lodní tématikou.
Čtvrtek - 27.8.
Ráno nás čeká překvapení – mlha na Labi. Překotvujeme se na řeku a pozorujeme, jak ustupuje. Nakonec v půl desáté vyplouváme, viditelnost asi 150m, ale břehy vidíme a bójky také. Přehlédli jsme odbočku na kanál Vraňany – Hořín a dostali jsme se do starého řečiště Vltavy. Břehy jsou zde divoké, zarostlé a vyvrácené stromy. Brzy zjišťujeme omyl, tak se vracíme zpět do plavebního kanálu. Po proplavení komorou spěcháme do Miřejovic, kde pracují do 17 hodin. Podařilo se. Nad komorou doplouváme na nové přístaviště sportovních lodí pod zámkem Nelahozeves. Spěchám na nádraží, kam má přijet Andulka, aby si ještě užila poslední den plavby. Přímo nad kotvištěm je pěkná restaurace, tak si dáváme gulášek a pivo.
Pátek - 28.8.
Vyplouváme časně a vychutnáváme si poslední den plavby. Ještě nás dnes čeká 5 plavebních komor. Nejhorší bývá ta poslední na Smíchově, protože je nejfrekventovanější. Telefonicky se domlouváme s komorníkem, kdy přijdeme na řadu. Tak nejdřív 5 parníků a pak my. Proplutí tentokrát proběhlo hladce. Za chvíli už plujeme pod mosty, kolem Vyšehradu a vplouváme do našeho domovského přístavu v Podolí.
Po dvou a půl měsících plavby jsme zase doma. Do Podolí připlouváme ve 13.15 hodin a uvazujeme se. V lednici na nás čeká překvapení - dortíky od Zdeny, je to milá pozornost na uvítanou. Odpoledne nás přicházejí uvítat další členové klubu. Vyprávíme první dojmy z plavby a sklízíme uznání.
Děkujeme všem příznivým okolnostem a dobrým lidem za šťastný návrat domů.
Prožili a napsali Anna a Jarda Abramčukovi z katamaranu HOKULEA
www.katamaranhokulea.estranky.cz
Náhledy fotografií ze složky Skotsko 2009
