Dánsko - Limfjord 2010
PO STOPÁCH VIKINGŮ
Část 1 - Cesta k moři 2010
Vypluli jsme 27.6. v neděli v pravé poledne z našeho domovského podolského přístavu. Posádku ten den tvořili kapitán Jarda a členové Andu, Erik, Kamila, Lenka a dvě puberťačky Karolíny. Bylo pěkné vedro. Komory šly jedna za druhou tj. Smíchov, Štvanice, Podbaba, Klecany, … zkrátka před Kralupami jsme to už horkem nevydrželi a kdo chtěl tak se z lodě vykoupal, což bylo velmi příjemné. Navečer jsme se uvázali přímo pod zámkem v Nelahozevsi v Maríně Vltava. Taky je zde blízko vlaková zastávka. Všichni jsme si v místní restauraci dali něco k večeři, ačkoliv jsme celý den něco pomlsávali. Potom se přiblížil čas rozloučení a děvčata jsme vyprovodili k vlaku. Na lodi zavládl klid. Trochu jsme se prošli po okolí a pak po 22. hodině zalehli, neboť jsme byli všichni unavení z předcházejících dní plných příprav. Další den (28.6) jsme se posunuli do Ústí n. Labem. Cestu jsme si trochu zpestřili. Jarda si vzpomněl, že zapomněl v klubu vesílka k našemu člunku Hokulíkovi. Tak jsem na komoře v Hoříně vystoupila, došla v tom pěkném vedru do Mělníka na autobus, který naštěstí za chvilku jel, dojela jsem do Prahy, kromě vesel ještě dokoupila to, co bych jinak nakupovala na zastávce v Roudnici a už jsem zase sedla na autobus směr Litoměřice, v místním jachetním přístavu jsem zase nastoupila a pluli jsme dál. Cestou jsme odbočili na Žernosecké jezero, kde jsme se krásně osvěžili koupelí a v klidu pak dopluli až do Ústí před komoru, kterou jsme si nechali na zítra, protože tady se dá dobře přenocovat v místním jachtklubu. Taky jsem měla na ráno domluvenou schůzku s profesní kolegyní, která hned naproti našemu kotvišti pracuje. Byli jsme k ní pozváni na ranní kávu.
29.6. úterý – zahájili jsme krásný slunný den cvičením v trávě na břehu, snídaní a pak po přesunu na protější břeh jsme si ještě asi půlhodinku povídali u kávy. Po absolvování poslední komory jsme dopluli s Erikem do obchodního přístavu, kde jsme ho vysadili a dál pluli již sami směr Drážďany, kam jsme dorazili zase totálně upečení kolem 17. hodiny. S chutí jsme se hned v přístavu vykoupali. Po chvilce odpočinku a večeři jsme se ještě projeli trochu po okolí na koloběžkách. S našimi drážďanskými přáteli jsme byli domluveni na dopoledne následujícího dne.
30.6. středa – došli jsme si ráno na snídani do místního pekařství, kde jsme si dali k čerstvému pečivu báječné kakao, pak jsme jen přešli přes most Blaue Wunder na místo srazu, ale jen s Hans Jürgenem, protože Barbora musela na vyšetření k lékaři. U kávy se povídalo, co se přihodilo za ten půlrok, co jsme se neviděli a pak jsme se rozloučili. Vypluli jsme asi před polednem. Cesta byla klidná a méně horká než včera. Přistáli jsme kolem 20. hodiny v obchodním přístavu v Torgau. Bylo v něm minimum lodí a klid. Ale na břeh se tu vystoupit nedá, tak jsme po večeři brzy zalehli.
A je tu 1. červenec. To to letí. Vypluli jsme v 5 hodin ráno. Na řece bylo celkem chladno, ale postupně se vyjasnilo do pěkného teplého dne, když předtím stihla po ránu být ještě bouřka s deštěm. V poledne jsme zastavili v nám známém Coswigu na nákup benzínu a pár potravin. Pluli jsme až do 21 hodin, protože jsme se potřebovali dostat až do Magdeburku. Na řece byl provoz malý nebo spíš žádný. Průjezd Magdeburkem byl taky dobrý, vody celkem dost (1,61 m), zažili jsme už i o hodně méně. V přístavu nás čekalo milé přivítání od paní „hafíkové“ v podobě vychlazeného Alsters (pivo s citrónovou limonádou), trochu sladké. V druhém kole jsme si dali raději jen neředěné pivo. Vše bylo gratis spolu s posezením u stolečku. A pak nás paní s úsměvem zkasírovala o přístavní poplatek. Večer už za šera jsme se byli projet na koloběžkách až ke starému rameni Labe, na kterém je jez (Craken Schleuse) viditelný dobře při cestě po Labi. Zajímavé. Pak ještě sprcha a spát.
2.7. pátek - snídaně ještě v přístavu v klidu. A další pouť až do Wittenberge. Cestou jsme si v poledne za velkého vedra udělali pauzu v Tangermünde. Dočetla jsem se v průvodci, že si zde v letech 1373 až 1378 udělal své vedlejší sídlo Karel IV. Má zde na zbytcích hradu svůj pomník. Město je to krásné se středověkým opevněním. Zatím jsme ho vždy nějak míjeli, tak jsme byli rádi, že jsme si ho tentokrát všimli. Odpolední cesta byla nějaká úmorná, krajina velmi fádní. Večer jsme zakotvili, bohužel zase v obchodním přístavu, jachetní jsme nějak nenašli. Tak jsme museli zase být na palubě, kde jsme se i umyli ve škopíčku. Ale hlavně, že jsme měli čím se osvěžit.
3.7. sobota - vyplouváme už před 6. hodinou. Cesta se nám zdá nějaká příjemnější, krajina svěžejší a rušnější. Kolem poledne se začíná i trochu vlnit. Kolem 16. hodiny jsme dopluli do Lauenburku, kde pro nás skončila plavba po Labi. Zabočili jsme do Lübeckého kanálu, absolvovali první komoru a hned se uvázali u mola, abychom mohli na chvíli do města, které stojí za shlédnutí. Plno starých drobných domečků, a taky vysoké zdi směrem k Labi jako ochrana proti povodním, jejichž nejvyšší stavy (i víc než 8 m) jsou zachyceny na zdi. Absolvovali jsme to na koloběžkách, protože to bylo rychlejší. V nábřežní restauraci jsme si dali výbornou vanilkovou zmrzlinu s jahodami a šlehačkou. Po návratu na loď jsme absolvovali na kanále ještě jednu komoru - Witzeeze, těsně před koncem její pracovní doby a to už jsme se na jejím druhém konci se svolením komorníka přivázali na noc. Už jsme tady jednou taky spali. Trochu jsme se ještě prošli po okolí a zalehli.
4.7. neděle – po celodenní plavbě a absolvováním ještě 5 komor jsme dorazili do Hanza Maríny v Lübecku. Jako přístup do přístavu jsme použili trasu C, která je sice nejdelší, ale na cestě nemá žádné překážky v podobě zvedacích mostů. Vede kanálem skrz městský park, takže je to moc pěkná cesta. Po krátkém odpočinku jsme se ještě pustili do stavby stěžně, abychom mohli zítra vyplout. Bylo pěkné vedro, tak toho měl hlavně Jarda určitě dost. Po večeři jsme se ještě projeli trochu městem a oživovali si místa, která jsme naposledy navštívili před 4 roky. Do cesty k moři bychom měli ještě zahrnout i 5.7., kdy jsme, už ale se vztyčeným stěžněm, odpoledne vypluli. Blížili jsme se k mostu na kraji města, svítila červená a Jarda nějak úplně zapomněl, že už máme jinou průjezdnou výšku a hrnul se do plavební dráhy s průjezdnou výškou asi 6m. Včas jsme se zarazili a museli pokorně přes hodinu čekat, než se otevřela ta zvedací část mostu. Ale do Travemünde jsme i přes toto nečekané hodinové zdržení dopluli před osmou večer, takže jsme, už ale za šera, udělali procházku do městečka. Zase zde byly k vidění malebné domečky.
Tímto končí naše pouť k moři, kterou jsme absolvovali na motor za 8 dní. Upluli jsme cca 800 km.
Část 2 - Travemünde – Hals
Je 13.7.2010 ráno, sedíme v přístavu v Halsu, drobně prší. Včera jsme dokončili další etapu naší plavby. Využívám času nevhodného k vyplutí resp. i k vycházce do městečka k sepsání dalších zážitků.
6.7. úterý - v 6 hodin ráno jsme vypluli z Travemünde na plachty směr Warnemünde. Tento přístav jsme zvolili jako výchozí proto, že odtud se nám bude pak lépe vyplouvat do Beltu, tj. dál na sever a taky proto, že bychom se zde rádi sešli s našimi dlouholetými přáteli Stieblichovými (seznámili jsme se v roce 1978 na Hiddensee, pak se občas někde potkali a teď jsme se neviděli 19 let, jen jsme si každý rok na vánoce psali, co jsme za uplynulý rok dělali), kteří bydlí v Güstrow a kotví s lodí v Rostocku, což je nedaleko W. Plavba probíhala dobře, hezky to foukalo, takže do krásného nového velkého jachetního přístavu Hohe Düne ve W. jsme dorazili celkem brzy odpoledne. Šťastně jsme se shledali se Stieblichovými, kteří dorazili lodí z Rostocku asi hodinku po nás. Poznali jsme se hned, i když jsme skoro o 20 let zestárli (pánovi je 82 let). K večeru dorazili ještě syn Uwe (toho jsem předtím nikdy neviděla) a jeho manželka Margitt, kterou bych tedy rozhodně nepoznala. Viděli jsme se při našem setkání, když našim synům byly 2 roky. Prohlédli jsme si vzájemně lodě, povídali jsme o všem možném, ale hlavně jsme byli všichni šťastní, že jsme se sešli. Den jsme zakončili společnou večeří v místní restauraci. Další den jsme si ve Warnemünde dali technickou přestávku na odpočinek a prohlídku městečka.
8.7. čtvrtek - vypluli jsme s východem slunce tj. před pátou hodinou ráno. Do zad nám foukal příjemný jižní vítr, vlnky byly malé nebo žádné. Kolem 16. hodiny jsme se už přiblížili k dánským břehům a vpluli do průlivu mezi Llolandem a Falstrem. Někde uprostřed nás dál pustil zvedací most, a pak po chvíli plavby už jen na motor jsme zakotvili na noc na vyhrazeném kotvišti jedné mělké zátoky.
9.7. pátek - ráno bylo zataženo, ale teplo. Koupání jsme zamítli, protože ve vodě plavalo plno trávy a medúz. Plout jsme museli na motor, protože foukal vítr proti, naštěstí slabý. Hledali jsme řešení, kde přistát, abychom neztráceli čas a taky nemotorovali kdovíjak dlouho. Rozhodli jsme se přistát na ostrově Omø. Bylo to šťastné rozhodnutí, protože jsme objevili krásné místečko. Malebný malý přístav, kam jsme se i my vešli. Přístavní poplatek jsme zaplatili kartou v automatu, jak je v Dánsku často zvykem, a pak už jsme prozkoumávali na koloběžkách okolí. Dali jsme si báječnou zmrzlinu, nakoupili v obchodě v blízké vesničce nějaké potraviny. Při průzkumu jsme objevili u místní školy malé pískoviště s roztomilými bagříky. Vykoupali jsme se na pláži u přístavu v nezvykle na Balt teplé vodě, v přístavu si pak koupili čerstvě uzeného lososa a byla z toho výtečná večeře. Po večeři jsme udělali ještě jednu výpravu k místnímu majáku, kde jsme sbírali valouny pro Kami a pozorovali západ slunce. Je to krásný bylinami voňavý ostrůvek!
10.7. sobota - ráno jsme si před vyplutím došli do přístavního kiosku pro čerstvé houstičky k snídani, které jsme si večer objednali. Snídali jsme za plavby. Udělalo se krásné slunné ráno. Chvíli foukal vítr příznivého směru, ale pak ustal a posléze byl proti, takže jsme museli převážnou část dne opět motorovat. Modrá obloha, teplo, ale vítr nejen opačný, ale i studený. Pluli jsme asi až do 18 hodin na motor a pak ještě asi 2 hodiny na plachty. Cestou jsem upekla perník, aby byla změna oproti těm sušenkám. Tak jsme měli na palubě krásnou odpolední siestu. Loď jela sama pomocí autopilota a my jsme mohli na přední palubě vychutnávat kávu s čerstvě upečeným domácím perníkem. Chtěli jsme zakotvit v přístavu Ballen na ostrově Samsø, ale byl silně přecpaný, tak jsme z něj zase vyjeli ven a zakotvili vedle přístavu volně na kotvu. Dost to houpalo, ale spát se dalo.
11.7. neděle - aspoň ráno jsme se pěkně vykoupali v moři rovnou z lodě. Voda nebyla ani tak moc „osvěžující“, takže to bylo příjemné. Hned po vyplutí jsme dostali pěkný „pofuk“, ale pak se vítr uklidnil a střídalo se bezvětří s mírným větříkem nebo protivětříkem, takže i my jsme střídali plachty s motorem. Bylo oblačno, ale k 16. hodině začalo pršet, což vydrželo až do přístavu Grenaa, kde jsme zakotvili na noc. Počkali jsme, až přestane pršet, abychom mohli vyrovnat přístavní poplatek (opět automatem). Mezitím jsem uvařila večeři. Pak jsme ještě v místní pračce zase zvláštní kartou za příslušný poplatek vyprali a v sušičce mizerně vysušili prádlo. Sprcha byla jen horká. Internet fungoval. Předpověď počasí byla taková nejistá, ale žádné katastrofické větry, plout se dá.
12.7. pondělí – ráno jsme vrátili kartu a za vrácenou zálohu si koupili čerstvé houstičky k snídani. Snídali jsme za plavby, ale moře bylo dost rozhoupané, takže jídlo nebylo až tak v pohodě. Foukalo a houpalo to celý den. Pozdě odpoledne jsme zakotvili v Halsu, kde nás na místo nasměroval harbourmaster. Při průzkumu přístavního prostoru jsme si v místním bufetu dali rovnou večeři, abychom se za celodenní houpačku odměnili smaženou rybou s hranolkami a pivem. Bylo to dobré a nebylo to ani drahé. Chtěli jsme se ještě večer projít nebo projet po městě, ale začalo silně pršet a taky bouřka přišla, takže z toho nic nebylo. Aspoň se nám odsolí loď a koloběžky!
Tímto končí naše další etapa plavby dlouhá celkem 293 námořních mil. Teď bychom se rádi trochu zvolna toulali Limfjordským fjordem. Doufáme, že k našim informacím přibudou ještě nějaké z místního infocentra, kam se asi déšť nedéšť vypravíme.
LIMFJORD – na reprodukci historické mapy Dánska z r.1874 (viz fotogalerie), je zajímavý údaj u západního vyústění Limfjordu do Severního moře SZ od Lemwigu nazvaný „durchbruch 1825“ – tehdy se z fjordu, sahajícího přes systém jezer takřka až k Severnímu moři, stal průliv, když velká bouře provalila písečné duny. I když je to historicky možné, že průliv kdysi existoval, tak byl na západním břehu u Severního moře ucpán navátými dunami. V každém případě by však sever Jutského poloostrova měl vlastně být ostrovem.
Část 3 - toulání Limfjordem aneb z Halsu do Halsu
Je 24.července, kotvíme opět v přístavu Hals. Chvílemi poprchává a hřmí jako minule. Čekáme na slavnostní defilé lodí, které poplují z Aalborgu, kde byl cíl první etapy letošní Tall Ships Races, velké přehlídky plachetnic a mládí. V Info v Halsu jsme zachytili první zmínky o jeho konání. To jsme ani netušili, že se takhle strefíme do jejich termínu.
Tato část naší plavby začala v úterý 13.7. Vypluli jsme z přístavu Hals po dopolední přeháňce až po poledni vybaveni nějakými prospekty z místního Info centra. Bylo pod mrakem a foukal pro tuto oblast charakteristický vítr od západu tj. přímo proti nám. Museli jsme celou cestu jet na motor. Rozhodně jsme si ale nemysleli, že nám bude plavba trvat 5 hodin. Město Aalborg, cíl našeho dne, bylo zdaleka vidět. Země je placatá a cesta k němu se velmi klikatí. Nejdříve byly vidět rozsáhlé průmyslové objekty, potom dva mosty, silniční a železniční a pak vlastní město. Na proplutí mostů jsme nemuseli moc dlouho čekat, silniční zvedají každou celou hodinu, železniční podle vlaků. Na mostě byl velký poutač na Tall Ships Races 2010, jehož akce zde budou probíhat ve dnech 21. – 24.7. To nám krásně vyjde na zpáteční cestě! První večer jsme tedy dopluli do městského přístavu, kde jsme našli i pro naši širokou loď vhodné místo. Ještě večer jsme udělali průzkumnou projížďku městem, objevili pumpu i obchod zcela nedaleko. Vidět bylo asi do 23 hodin a ráno už od 4. Další den ráno jsme udělali nákupy a pak se vydali do města na prohlídku. I slunce mezitím začalo pěkně svítit.
Ve středu 14.7. odpoledne jsme pokračovali v plavbě, tentokrát na ostrov Livø. Přístav byl maličký, ale náhodou jsme se do něj vešli. Bylo v něm plno trávy a medúz. Vybavení bylo skromné, jak pravil průvodce, záchody, sprcha venku, studená. Harbourmaster žádný, přístavní poplatek se platil v krámě, když byl ovšem otevřený nebo se poprosili sousedi, kteří do otevřeného krámu měli namířeno. Večer jsme si udělali procházku do nedaleké a jediné vsi na ostrově, která byla plná lidí. Zřejmě jsou to hlavně letní hosté. Seděli na lavicích před domy, popíjeli a povídali si. Když jsme zalehli, začalo silně foukat a kolem půlnoci měli všichni manévry, kontrolovali úvazy, případně ještě více kurtovali lodě. Druhý den bylo ráno krásně slunné, větru už moc ne. Rozhodli jsme se udělat na koloběžkách výlet napříč ostrovem, který byl propagován jako kouzelný. Mapku jsme měli, tak jsme se vydali na cestu, která vedla vnitrozemím po polních cestách loukami, lesem či místy až pralesem i okolo pobřeží. V lese byli lukostřelci, kteří u vesnice tábořili a cvičili zde střelbu na cíl v podobě různých zvířat, jejichž obrázky měli nalepené na polystyrénových deskách. Včera jsme je zastihli večer v místním chlévě, kde měli dlouhé tratě na střílení taky. Kolem poledne, když jsme se z naší asi 20kilometrové procházky vrátili, jsme se rozhodli vyplout. Přístav se trochu vyprázdnil, tak to bylo příznivé pro manipulaci s naší lodí. Motor však nereagoval, protože se na něj namotalo obrovské množství trávy. Tak jsme loď pomocí lan a dalších ochotných rukou otočili a vypluli. I za tu krátkou chvíli, než jsme na motor opustili přístav, nachytaly se další spousty řas a trávy, které se Jarda jal z vrtule odstraňovat. Přitom se nešťastně opřel o břevno spojující kormidelní páky a zlomil ho. Museli jsme ho rychle provizorně opatřit dlahou z nosítek, které jsme kdysi už použili v Cuxhavenu na opravu. A vypluli jsme na plachty směrem na ostrov Fur. Vítr zesiloval a měnil směr pro nás na nepříznivý. Byla to nepříjemná mokrá plavba. Podle přístrojů se síla větru blížila až k 8. stupni Bf. Museli jsme změnit cíl cesty, abychom nepodnikali marný boj s živlem. Na mapě jsme našli jako nejbližší přístav Amtoft a do něj jsme asi po 3 hodinách plavby na zadní vítr dopluli. I místo se pro nás našlo. Poplatek se zase platil v obchodě. I internet byl k dispozici.
Další den 16.7. pátek - slunce krásně svítilo, ale vítr dul stejně silný a směrově stejně nevhodný. Tak jsme museli čekat. Udělali jsme si výlet na koloběžkách na vikinské pohřebiště asi 7 km vzdálené od přístavu. Kameny uspořádané do tvaru lodě a jiné jednotlivé kameny uprostřed louky.
17.7. sobota – je zase slunné ráno, vítr stále nepříznivý, ale už slabší. My jsme potřebovali být do večera ve Strueru, kde na nás měl čekat Břéťa Koč, který s námi měl chvíli plout po Limfjordu. Tak jsme vypluli a celou cestu jsme jeli na motor. Když jsme se blížili kolem 17. hodiny do přístavu, už na nás mával. Dorazil tam asi půl hodiny před námi, takže to vyšlo krásně. Po společné večeři jsme se jeli podívat do města, které bylo nezajímavé a sobotně mrtvé.
18.7. neděle - po snídani jsme vypluli pro nás vlastně na zpáteční cestu. Jako cíl byl Nykøbing na ostrově Mors. Dopluli jsme v poledne, protože to nebylo daleko. Byla neděle, vše zavřeno a opět všude mrtvo. My s Jardou jsme se vydali na koloběžkách do zábavního parku Jesperhus. Byl asi 7 km daleko, ale byla to dost nekonečná cesta. Úsilí ale stálo za to. Jesperhus je velký park plný květin uspořádaných do různých tvarů a atrakcí hlavně pro děti, ale i dospělí se dobře baví. Bylo to moc pěkné, fotila jsem jak divá. Zpáteční cesta uběhla nějak rychle. Taky byla víc s kopce.
19.7. pondělí - ráno jsme se ještě prošli městečkem, které obživlo, všude plno krámků a lidí. Zašli jsme si také ještě do vlastivědného muzea umístěného v bývalém klášteře. Pak jsme vypluli nebo spíš se přesunuli na ostrov Fur. Opět jsme se vecpali do poměrně malého přístavu. Na další den jsme si naplánovali celodenní poznávání ostrova, průvodci tak vychvalovaného. Byla to místy cesta necesta, vnitrozemí střídalo pobřeží s odhalenými útesy. Bylo to krásné, ale byli jsme večer pěkně z toho unavení. Takže zmrzlina byla zasloužená. A sprcha byla nutná.
21.7. středa - vypluli jsme už brzy po 7. hodině, abychom v dalším přístavu Løgstør získali dobrou pozici. To se zdařilo. Místní přístav je vlastně v místech bývalého kanálu Frederika VII., který koncem 19. století umožňoval plavbu přes mělčiny. Ale pak se zanesl, tak ho přestali používat a zbylo z něj jen torzo. Poblíž je Limfjord muzeum, takové zčásti vlastivědné muzeum plné drobných dobových artefaktů a pak jsou tam i některé lodě. Taky tam rotující biolog vypráví o přemnožených krabech a pitvá je před přihlížejícími diváky.
22.7. čtvrtek - nastal poslední den naší společné plavby. Tentokrát jsme mířili do Aalborgu. Po krásné klidné slunné plavbě jsme přistáli zase v jiném přístavu než minule. Byl ale lepší, prostornější a klidnější. Po společném obědě jsme se rozloučili. Břetislav odtud pojede vlakem do Strueru, kde má auto a my jsme se těšili na přehlídku lodí.
Pokračuji až po skončení přehlídky lodí v Halsu.
Tall Ships Races 2010 byla bohužel bez účasti české lodi, jak nám sdělil Jarda Havelka. Zlomili v Antverpách kormidlo a tím to pro ně skončilo. Česká vlajka sice na mostě v Aalborgu vlála, ale účastníci chyběli. Nábřeží lemovaly po obou stranách desítky lodí, všude bylo plno lidí. V 16 hodin začal tradiční průvod účastníků závodu městem. Lidé pochodovali, poskakovali, hlaholili, do toho taky plno stánků s občerstvením. Strávili jsme procházením a prohlížením asi 3 hodiny.
Další den 23.7. v pátek - ráno je opět slunné a my jsme se vydali na plavbu do Halsu. Podél nábřeží stály lodě, tak jsme si je znovu krásně prohlédli, nafotili a natočili. A pak už jsme na zadní vítr pluli zvolna dál. Chtěli jsme vyzkoušet jiný přístav, ale všechny byly pro nás malé a taky dost plné. Tak jsme nakonec skončili na stejném místě jako před pár dny. Při večerní procházce bylo vidět, jak se městečko chystá na zítřejší slavnost, kdy budou všechny lodě z Aalborgu proplouvat kolem.
24.7. sobota - brzy ráno jsme se prošli ještě úplně tichým městem. Jen první stánkaři se už chystali, za dvě hodiny už bylo všude lidí víc a během dalších hodin se plnilo a plnilo. Lidé si nosili na nábřeží židličky a občerstvení. Plavbu zahájila asi ve 13 hodin školní plachetnice Dänemark, pak byla až asi do 16 hodin pauza. A pak už se courala jedna velká loď za druhou až skoro do 19 hodin. Krásná podívaná, obzvlášť když i odpoledne se vydařilo a bylo celé slunné.
A tím vlastně skončila 3. část naší plavby, kdy jsme při toulání upluli asi 150 Nm. Zítra, když počasí dovolí, zamíříme na moře, k jihu, mezi další dánské ostrovy a zátoky.
Část 4 – z Halsu do Travemünde
Je středa 4.8. odpoledne, stojíme na kotvě u přístavu Kalvehave na jihu ostrova Sjaeland, docela to houpe, což je na spaní příjemné, na psaní už méně. Ale je zrovna chvíle volna na psaní... Čekáme až se trochu zmírní vítr (10m/sec), abychom mohli na břeh.
Naše zpáteční cesta po moři začíná 25.7. v neděli z přístavu Hals (Limfjord). Vypluli jsme po klidné snídani v přístavu asi v 9 hodin. Plavba byla na zadní vítr, tudíž příjemná. Slunce krásně svítilo. Jen modul GPS v počítači přestal fungovat a Jardovi se nepodařilo jej oživit, což ho štvalo. Ale aspoň jsme se pocvičili v navigaci. Vytáhli jsme trojúhelníky a začali do mapy vynášet pozice, které nám poskytuje naše druhá GPS (Garmin) a určovat směr cesty. Odpoledne jsme dorazili do přístavu Bønerup. Jeho vjezd je lemován asi 7 větrníky. Jinak je to přístav dost těsný, hlavně u vjezdu a dál pak zakroucený. Ale místo se tam našlo i pro nás, respektive jsme se přivázali k jiné lodi. Je to vlastně i docela velký rybářský přístav, ve kterém prodávají ryby čerstvé i uzené. Tak jsme si vzorky uzených koupili. Pak jsme udělali průzkum po blízkém okolí. V „samošce“ čili malém opuštěném domečku (někde je to jen stoleček) u silnice pouze se zbožím a kasičkou jsme si koupili pažitku, pak ještě v pekařství čerstvý chleba a v normální samoobsluze jahody a mléko a měli jsme zásoby dobrot, které poskytuje dánské zemědělství. Stále to pěkně foukalo. U pobřeží rejdilo plno surfařů s padáky, tak jsme je chvíli pozorovali a divili se, že se do sebe těmi šňůrami nezapletli. Pak jsme zašli po přístavní hrázi prohlédnout si z blízka ty větrníky – jsou to pořádné sloupy asi 3 m v průměru. Cestou jsme sebrali taky pár pěkných valounů a zatížili naši loď jako Vikingové. V půlnoci to pěkně fučelo, tak jsme byli zvědavi, co přinese ráno.
26.7. pondělí – svatá Anna chladna z rána (mám svátek). Na to jsem si vzpomněla hned, když jsem se ráno podívala na teploměr, který ukázal 12 stupňů. To je zatím nejstudenější ráno! V 7 hodin chtěli vyplout sousedi, ke kterým jsme byli přivázaní, tak jsme museli i my, pokud jsme se nechtěli převazovat. Snídaně za plavby. Foukal zaďák, a tak i když svítilo slunce, bylo to na čepici. V poledne se změnil směr větru, a protože jsme nechtěli proti němu bojovat celkem marný boj, změnili jsme cíl plavby a dopluli opět do přístavu Grenaa. Chtěli jsme přistát u jiného mola než minule, ale proti tomu větru se nám to moc nedařilo. Pak nám tam někdo ukazoval, kam by to bylo lepší se uvázat. Že prý tam nedávno nějaký katamarán taky byl. Že jsme to byli my si asi nepamatoval! Tak jsme si odpoledne konečně prohlédli město, které je od přístavu dost daleko. S koloběžkami se to dá zvládnout, ale nic moc. GPS v počítači stále stávkuje.
27.7. úterý - vypluli jsme krátce po 7. hodině. Od večera na nás byly v přístavu navěšeny ještě další 3 lodě, které jsme však na náš úmysl večer upozornili, takže byli připraveni se převázat. Svítilo slunce, vítr žádný, celý den jsme promotorovali - za 12 hodin 44 mil. Hladina byla hladká, takže jsme dobře zahlédli i hlavičku tuleně kousek od lodi. Dopluli jsme do velmi příjemného, klidného přístavu Lynaes, který je asi 2 km od známého Hundestedu, kam jsme si my večer zajeli na kolobrndách. V přístavu jsme si dali báječnou kávu v příjemných křesílkách, prima změna proti sezení v kokpitu lodě.
28.7. středa - v klidu přístavu jsme se nasnídali, načepovali benzín i vodu, protože to bylo úplně pohodlně při ruce a teprve po 11. hodině jsme na motor vypluli dál do hluboké zátoky končící městem Roskilde, cílem naší plavby. Cestou slunce, bezvětří, 29 stupňů. Zakotvili jsme v zátoce před Roskilde, abychom si taky trochu užili přírody. Po delší době jsme se zase vykoupali v mořské vodě. Byla celkem teplá a medúz málo. Pak jsme se vydali na břeh do lesa. Šli jsme krásným, převážně bukovým lesem po cestě tam a zase sem a podařilo se nám najít celkem 18 hub, hlavně kovářů. Druhý den jsme našli ještě každý na sobě 1 klíště. Večer se zatáhlo a začalo drobně pršet. Večer se Jardovi s dopomocí z Prahy podařilo zase oživit GPS v počítači. Velká radost!
29.7. čtvrtek - ráno začalo slunce vykukovat z mraků. Ranní koupání v moři jsme odvolali, protože jsme pozorovali velké množství úplně malých dvoucentimetrových medúz. Po snídani jsme se jen na kosatku přesunuli asi 5 Nm do Roskilde, kde jsme se nacpali v přístavu mezi dva kůly, až se tomu harbourmaster divil. Byli jsme velmi zvědaví na Vikinské muzeum, kvůli kterému jsme sem hlavně pluli, tak jsme neotáleli a hned se do něj vypravili. Už bylo celkem pod mrakem nebo spíš bylo na spadnutí. Muzeum bylo krásné, vydrželi jsme v něm asi 4 hodiny. Názorně v něm u jednotlivých stánků a na nástěnkách ukazovali, jak se staré vikinské lodě stavěly. V samostatné hale byly zbytky lodí nalezené v nedaleké úžině, které zrestaurovali po vytažení na souš. Taky tam promítali filmy, jeden o celé akci s vytahováním těch 5 starých vikinských lodí a další o plavbě repliky vikinské lodi Glendalough do Irska a zpět. Loď je tam také na trávníku vystavena. Ten film jsme si na DVD koupili, protože je moc krásný. V přístavu u muzea kotvilo plno lodí vikinského typu. Na některých lze podniknout plavbu po zátoce. I to jsme měli možnost shlédnout. Nejdřív se sešel dostatek klientů, poučili je co dělat, pak vypluli na vesla, sjednotili záběr a vypluli na povel kormidelnice z přístavu, v zátoce pak nasadili plachtu. No a pak začalo lejt, tak jsme se rychle přemístili do naší lodě, najedli se, zalehli a čekali, až přestane pršet. To bylo po 19. hodině. Vytáhli jsme koloběžky a vyšlápli si ke katedrále, která však už byla zavřená. Tak jsme jen projeli město, které nás, až na pár malebných domečků, moc neuchvátilo. A pak začalo zase pršet, což vydrželo celou noc.
30.7. pátek - ráno jsme se probudili do deště, který nepřestal, takže jsme po snídani vyrazili ku katedrále v nepromokavém jachtovacím oblečení. Katedrála je velkolepá, je plná hrobek dánských korunovaných hlav, což nepůsobí pocitově zrovna pozitivně. Město oživlo lidmi, ale ani tak se nám moc nelíbilo. Stále prší. Vypluli jsme po obědě. Cestou jsme potkali vikinskou loď, moc pěkná na pohled, krásně si to plula proti nám a stoupala proti větru! Vítr fičel pěkně i v zálivu, naštěstí pro nás vhodným směrem. Přistáli jsme k večeru v jachetním přístavu Frederikssund. Velký, ale celkem mrtvý. Například harbourmastera se nám nepodařilo zastihnout ani druhý den, tak jsme to měli zadarmo i se sprchou. Večer jsme si udělali projížďku do města. Hned u přístavu je malý skanzen vikinské vesničky, takové pěkné zemljanky. V létě se tu konají velké vikinské slavnosti. Ty jsme nestihli asi o týden.
31.7. sobota - celou noc pěkně foukal vítr. A odfoukal mraky. Bylo krásné slunečné ráno. Po snídani jsme se vydali do musea dánského umělce Williumsena, který městu odkázal své dílo s podmínkou, že ho umístí do vhodného objektu. Tak zde vyrostla veliká, členitá stavba. Namaloval mnoho obrazů, pak tam byla i grafika, keramika, sochy, jeho sbírka děl jiných mistrů. Nejvíc nás uchvátil obrovský reliéf, kde jsou vytvořeny postavy z mnoha různých hornin, hlavně mramorů. Při zpáteční cestě na loď jsme ještě objevili bytový komplex krásně zakomponovaný do pobřeží včetně přístávku, kde mohli obyvatelé zakotvit svoji loď hned u domu. Po poledni jsme přes zvedací most vypluli dál k severu a přistáli opět v nám známém a příjemném přístavu Lynaes. Tentokrát jsme si udělali výlet koloběžkou ještě dál nad město až k majáku, poblíž kterého stojí rodný domek polárníka Knuta Rassmunsena, který se dožil sta let. Nedaleko domku byla ještě mohyla postavená z kamenů, které dovezl z Grónska. Byl odtamtud krásný výhled na moře (rozhraní Kattegatu a Sundu), kudy zítra poplujeme.
1.8. neděle - to to letí, je tu srpen. Chtěli jsme vyplout brzy ráno, ale pro drobný déšť jsme to odložili asi o hodinu. Mezitím otevřeli krám, který je hned vedle přístavu, tak jsme neodolali a cestou ze sprchy jsme si koupili zase jednou teplé houstičky k snídani. Pak jsme na pěkný vítr dopluli odpoledne až do Helsingøru. V přístavu jsme se napasovali na první vhodné volné místo. A zase s koloběžkami na průzkum. Nejdřív jsme si projeli objekt zámeckého opevnění, které je obrovské. Ještě do roku 1996 ho obhospodařovala armáda. Vlastní zámek už byl zavřený. Potom jsme projeli město, ale moc nás neuchvátilo. Večer jsme se prošli po pláži. Je plná řas že je musí bagrem shrabovat na hromady, aby se někde dalo dojít i k vodě.
2.8. pondělí - ráno opět pršelo. Kolem 9. hodiny jsme vypluli na plachty na slabý vítr, odpoledne už nebyl žádný, takže jsme zbytek museli zase na motor. Pluli jsme Øresundem mezi břehy Švédska a Dánska. Naším cílem byl zajímavý přístav, umístěný na bývalém vojenském ostrůvku Flakfort, mezi Kodaní a Malmö. Jen co jsme tam dopluli, spustil se pěkný déšť, který se chystal nad Kodaní už celé odpoledne. Netrval dlouho, takže jsme se mohli brzy vydat na prohlídku toho ostrůvku celého z navátého písku a obehnaného hrází z balvanů a betonových ježků. Na vrcholku kopce zbyly už jen základy pro děla, u paty kopce štola s místnostmi, dnes využívanými jen zčásti, patrně pro personál přístavu. Lodě většinou připluly, udělaly si piknik a zase odpluly. Oproti jiným přístavům byl tento celkem prázdný. Samotné prostředí ani moc pozitivně nepůsobilo.
3.8. úterý - ráno jasné, slunné. Vypluli jsme už v 7.30. Protože jsme byli proti kodaňskému letišti, mohli jsme zblízka sledovat, jak skoro každou minutu vzlétá nějaké letadlo. Plavba byla celý den krásná a rychlá díky celkem silnému zadobočnímu větru. Odpoledne jsme už pluli kolem nádherných a geologům známých útesů Stevenklint na severovýchodním pobřeží ostrova Sjaeland do přístavu Rødvig, kde jsme se umístili v rybářské části přístavu. Rozhodli jsme se udělat si ještě výlet na útesy až k částečně zřícenému kostelu. Skálu pod presbytářem kostela podemlela voda v r. 1926, takže ji potom staticky zajistili betonovým blokem. Opodál byl vojenský prostor, zčásti asi funkční, zčásti upravený pro přístup veřejnosti. Venku byla vidět v trávě 2 dalekonosná děla a co bylo pod zemí jsme jen mohli vytušit z dánsky psaných prospektů. Koloběžky jsme téměř celou cestu podél útesů museli vést, teprve na zpáteční cestě jsme se krásně svezli po místních silničkách. Výlet ale byl moc pěkný, dlouhý celkem asi 12 km.
Dopisuji po skončení mořské části naší plavby 8.8. večer v přístavu Baltica marina v Travemünde, kde kotvíme.
4.8. středa - probudili jsme se opět do slunečného rána. Celou cestu jsme absolvovali ale na motor, protože vítr foukal zcela proti nám. Navíc k okolním mělčinám bylo nutné plout pouze ve vyznačené plavební dráze. Kapitán rozhodl, že přístavů už bylo dost, a že dnes strávíme odpoledne a noc v přírodě. Vybral podle mapy kotviště poblíž městečka Kalvehave. Ale vše dopadlo jinak. Nebyla žádná procházka lesem případně sběr hub. Pro silný vítr, který se zvedl, a notně neklidnou hladinu jsme se neodvážili opustit loď. Tak jsme tam byli pěkně uvězněni celé odpoledne. Při kotvení se nám ani napoprvé nechytla naše 14kilová kotva danfortka, protože nebyla asi důkladně zaseknuta, takže klouzala po mohutné vrstvě řas. Ale po řádném zaseknutí motorem už držela dobře v černém bahně. Večer se nad pevninou začaly kupit temné mraky. Jarda pro jistotu uvedl do pohotovosti druhou kotvu. Čekali jsme, jak se situace vyvine. Začalo se blýskat a hřmít, vítr se otočil a náhle úplně přestal. Pak začalo lejt. A pak postupně mraky odpluly dál, vítr už žádný nepřišel a nakonec přestalo i pršet. Tak z toho byla nakonec klidná noc.
5.8. čtvrtek - ráno bylo pod mrakem a celkem teplo. Ve vodě nic neplavalo, tak jsme využili situace a krásně jsme se zase jednou vykoupali. Následovala plavba v plavební dráze bohužel zase na motor. Časem se vítr otočil a pluli jsme potichounku na zaďák za slunce až do přístavu Vordingborg. Bývalo to v dřevních dobách sídlo dánských králů. Dnes z něj zbyly jen ruiny opevnění a jedna obranná věž upravená na rozhlednu. Vlastní město bylo nesourodé a opět nezajímavé.
6.8. pátek - dnes jsme ráno po vyplutí měli dilema, zda obeplout ostrov Falster zleva nebo zprava. Nakonec nám vítr učil směr na východ. Byl to krásný zaďák. Jarda objevil navíc v přístavním seznamu poznámku o přístavu Hasneas, že je romantický a na břehu s 27 domečky s ojedinělou izolací proti východním větrům, který asi tuto oblast mohou postihovat (vrstva rákosí, kterého je místy podle pobřeží dost, je připevněná ke stěnám latěmi). Informace byly pravdivé. Moc se nám tam líbilo. Navíc jsme při projížďce po okolí objevili Kunst in Natur, jak pravil poutač, čili dům plný zkamenělin a kamenů, plastik, obrazů a jiných předmětů. Byl obklopen krásnou zahradou se sousoším z písku. To vše výsledek práce milých manželů Bennicke. Do přístavu zpět jsme se vraceli nikoliv po silnici, ale cestou necestou, jak nám poradili. Večer jsme ještě podnikli výpravu za účelem hledání valounů, kterých tam bylo plno. Mušle žádné.
7.8. sobota - ráno bylo trochu mlžné, ale slunce vše rozpustilo. Vítr byl slabý až úplně ustal, takže část cesty byla zase na motor, ale alespoň jsme na klidné hladině zahlédli před lodí skotačící delfíny. Bezvětří jsme v poledne také využili k osvěžující koupeli. Odpoledne jsme dopluli do celkem ještě prázdného přístavu Gedser. Hned jsme spěchali na bývalou vodárenskou věž (byla využívána do roku 1966 a pak ji město koupilo za 1 DKK a upravilo na rozhlednu), aby nám ji nezavřeli. Stavba zajímavá, ale výhled v této rovinaté krajině celkem moc velký nebyl. Taky vzduch nebyl nijak průzračný, abychom dohlédli až k Rostocku, jak praví prospekt. Jinak nezajímavé město. Je hlavně významné dopravně (trajekt Rostock – Gedser).
8.8. neděle - dnes nastal poslední den naší plavby po moři. Předpověď počasí nebyla nijak příznivá, vítr slabý, později nevhodného směru a déšť. Navíc cíl plavby byl vzdálený skoro 6O Nm. Tak jsme vypluli co nejdřív, což bylo před 6. hodinou. Bylo pod mrakem. Vítr foukal směrem příznivým a byla z toho 5 Bf, takže se nám plulo celkem rychle. Do toho ale začalo pršet chvílemi až lejt, což vydrželo až skoro do večera na rozdíl od větru, který odpoledne utichl, takže závěr plavby na moři byl zase na motor. Celá loď se aspoň pěkně propláchla sladkou dešťovou vodou. Teprve před přístavem Travemünde, kam jsme dopluli po 14 hodinách plavby, se mraky roztrhaly a vysvitlo sluníčko. Tak aspoň přistávací manévry v přístavu Baltica marina byly v suchu. Teď už zbývá složit stěžeň a připravit loď na cestu domů. Ale to je program na zítra.
Tím skončila plavba 2010 po moři, která byla dlouhá 818 námořních mil.
Část 5 - Cesta domů
Je 14.8. jsme na úvazišti na Elbe Seiten kanále. V Čechách byla velká voda, která zvedla hladiny řek včetně Labe, což nám komplikuje naši cestu k domovu. Musíme vyčkat, až se v Magdeburku sníží průtok na přijatelnou míru, abychom dokázali překonat tamní proud. Další alternativa je sehnat cestou nebo v obchodním přístavu loď, která by nás někam popotáhla, nejlépe co nejblíže k domovu. Tak se pomalu posunujeme po kanále a snažíme se poznat jeho okolí. Ale od začátku.
9.8. pondělí - jsme v Travemünde v přístavu Marina Baltica, kam jsme včera dopluli z Baltu a dnes máme přípravný den na plavbu domů. Složení stěžně proběhlo bez komplikací včetně zafixování všech úponů (vantů čili stěhů) a dalších lan. Odpoledne jsme si udělali vycházku do města. Všude korzovalo plno lázeňských hostů, což se nám nějak nelíbilo. Obešli jsme pár malebných starých domečků. Cestou jsme narazili na obchod s rybami, kde jsme si koupili vzorky čerstvě vyuzených k večeři. A všechny byly skvělé!!! Večer jsme zašli do přístavní restaurace v naději, že se tam v pohodlí křesílek a v teple při šálku kakaa připojíme na internet. U správce přístavu jsme si koupili kartu na internet na 24 hodin, který na lodi fungoval, ale tady ne. Tak jsme se museli přesunout na loď a korespondenci vyřídit tam. Hlavně nás ale zajímaly webové stránky se stavem vody na Labi.
10.8. úterý - vypluli jsme po klidné snídani v přístavu a posledním nahlédnutí na internet na stavy hladiny Labe. Nic povzbudivého. Všude to zatím stoupá. Tak vlastně nemusíme ani spěchat. Zvolna jsme se sunuli po řece Trave a posléze po Travekanále, který nás dovedl až do Lübecku. Objevili jsme krásné okolí řeky, které vyniklo zvláště ve slunečním osvětlení. Cestou jsme potkali jedinou českou sportovní loď za letošní sezónu. Manželé, s nimiž jsme se setkali již před 4 lety v Lübecku. Loď nechávají zde a tráví na ní léto. Snad se časem potkáme v Praze. Městem jsme propluli bez zastávky. Zvolili jsme okružní plavbu městským kanálem, který vede celý parkem a dál pokračuje až k Lübeckému kanálu. Kanál Lübeck-Elbe byl uveden do provozu v roce 1910, je 94,2 km dlouhý a je na něm 7 komor. 5 jich jde celkem brzy po sobě jedním směrem, pak asi 3 hodiny plavby a pak teprve zase ty zbývající dvě opačným. Někde uprostřed kanálu je v takovém dost velkém zálivu město Mölln. Nikdy jsme ho zatím nenavštívili, ale letos to tak vyšlo, že jsme tam zakotvili na noc. Z informační brožury, kterou nám dal Hafenmeister, jsme vyčetli, že skýtá plno zajímavostí. Bylo založeno ve středověku při solné cestě, takže ve své době dost prosperovalo. Rozhodli jsme se, že si ho dopoledne trochu prohlédneme.
11.8. středa - ráno opět pršelo, ale než jsme se vydali na procházku městem, naštěstí přestalo. Ve městě se zachovalo plno krásných hrázděných domů. Poslední část svého života v něm strávil Till Eulenspiegel. Před kostelem má bronzovou sochu a na vnější straně kostela náhrobní desku. Jeho muzeum a nemocnici, ve které zemřel, jsme nenavštívili. Poblíž původní radnice je lékárna, v níž bydlel v r. 1800 zakladatel homeopatie Samuel Hahnemann. Dnes je to hlavně lázeňské město, takže po městě je plno kaváren a cukráren a v okolí plno parků. Strávili jsme zde příjemné dopoledne a pak už jsme zamířili ke vždy pohodové komoře Witzezee. Komorník nechal otevřená vrata a všem připlouvajícím lodím oznamoval, kdy je zavře. Sešlo se nás tam 8 sportovních lodí, které pluly dál společně v konvoji až do poslední komory v Lauenburgu. Pak jsme kolem bronzové sochy do dálky vyhlížejícího lodníka a malebných nábřežních domků už vpluli na Labe směrem na Hamburg, abychom z něj asi po 3 kilometrech odbočili do Elbe Seiten kanálu. Tento kanál je nejmladší a byl postaven v letech 1968 až 1976, je dlouhý 115.2 km a spojuje Labe s Mitteland kanálem, resp. ulehčuje lodím plavbu proti proudu Labe. Na kanále je na vyrovnání hladin postaveno lodní zdvihadlo Scharnebeck a plavební komora Uelzen. Před tím zdvihadlem jsme „skejsli“ 4 hodiny. Neustále připlouvaly nové a nové šífy. Byly dost dlouhé a dispečerka asi neměla odvahu nás pustit s nimi. Když už se blížila 22. hodina a konec pracovní doby, tak jsem se ozvala, co s námi bude. Řekla mi, že se pokusí nás tam vecpat. Povedlo se, a tak jsme se dostali během asi 15 minut o 38 metrů výš. Byla už tma, kotviště pro malé lodě obsadila loď velká. Uvázali jsme se na okraj úvaziště pro velké lodě, rozsvítili kotevní světlo a šli spát.
12.8. čtvrtek - ráno pěkně pršelo. Využili jsme chvíle slabšího deště a vypluli. Celé dopoledne se střídal déšť s lijáky. V poledne jsme si udělali pauzu na úvazišti Bad Bevensen, protože tam byla avizována možnost koupě benzínu nedaleko ve městě. Naložili jsme kanystry na koloběžku a jeli do lázní. Cestou jsme narazili na kavárničku, neodolali jsme a občerstvili jsme se. Odpoledne jsme dopluli před komoru Uelzen. Rozdíl hladin je zde asi 23 metrů. Naštěstí jsou v komoře pohyblivé úchyty. Ani jsme moc dlouho nečekali. V komoře jsme byli jen s jednou sportovní lodí. Hladinu pouštěli velice citlivě, takže trvalo to víc jak půl hodiny. A pak už to bylo kousek do přístavu Wittingen, kde jsme hodlali přenocovat. Je to největší umělý sportovní přístav v Německu. Leží celý na ploše 3 ha a byl dán do provozu v r. 1998. Už jsme v něm jednou před 4 roky přespávali. Tentokrát jsme se v něm hodlali zdržet déle, protože vlastně stále nemáme žádný spěch.
13.8. pátek - ráno jako vymalované, na obloze ani mráček. Po snídani jsme osedlali koloběžky a vyrazili na výlet. Podle silnice byla krásná asfaltová cyklostezka, kterou jsme dojeli až do městečka Hankenbüttel, vzdáleného od přístavu asi 4 km. Našli jsme v něm opět malebné domečky. A místo oběda jsme si v místní cukrárně dali výborný zmrzlinový pohár s borůvkami. Pochválili jsme ho paní majitelce a ona nám řekla, že zmrzlinu si dělají sami a borůvky jsou nasbírané vlastnoručně také v okolí. Pak jsme pátrali, zda by poblíž nebylo k navštívení nějaké vřesoviště, když jsme v té známé lüneburské oblasti. Ale bohužel nic. V místním infocentru jsme aspoň dostali inspiraci na návštěvu dalšího města na naší cestě. Při zpáteční cestě jsme se ještě zastavili u středověkého cisterciáckého ženského kláštera v Isenhagenu. Prospekty lákaly dovnitř, ale otvírací doba už skončila, tak jsme ho pouze okoukli zvenčí. Rozhodli jsme se ještě jednu noc zde zůstat.
14.8. sobota - ráno bylo pro změnu zataženo. Dopoledne jsme jeli na koloběžkách na opačnou stranu silnice do městečka Wittingen. Na začátku obce stála krásná vodárenská věž, 100 let stará, dnes přestavěná uvnitř na obytný prostor. Dole kuchyň, pak ložnice, koupelna, místnost pro hosty a úplně nahoře obývací pokoj. Majitelé nás ale bohužel dovnitř nepozvali, jen nám řekli, že to koupili v roce 1997 a přestavěli. V městečku jsme viděli pár starých malebných domů a několik soch (ševcovský tovaryš sedící před kostelem, jinde husopaska, na náměstí sedlák napájející dobytek). Při zpáteční cestě jsme udělali v supermarketu nezbytný nákup a brzy po obědě jsme vypluli dál. Cílem bylo tentokrát úvaziště nedaleko obce Osloss, což bylo asi 40 km daleko. Odpolední plavba už byla zase za slunečního svitu. Když jsme k večeru uvázali loď, vydali jsme se na koloběžkách na průzkum. Nic zvláštního jsme ale neobjevili kromě silničního podjezdu pod kanálem. A večer začalo zase pršet.
Je 19.8. večer a já pokračuji v psaní naší cesty. Jsme v Magdeburku ve Schleusenkanale a čekáme, až se nám ozve TR1, že se blíží nějaká česká loď, která by nás mohla vzít do vleku. Včera jela jedna, ale to jsme nestihli, kotvila ve městě u nábřeží přes noc, ale tam je pro nás silný proud. Ale jak to šlo dál:
15.8. neděle - ráno mží. Nechce se nám z teplých kajutek, taky není vlastně stále kam spěchat. Po krátkém protažení na pevnině a po snídani se vydáváme na další cestu. Za necelých 10 km ústí Elbe – Seiten kanál do Mittelandkanálu. My se na této vodní křižovatce dáváme doleva čili na východ. Asi za 1km je sportovní přístávek Fallersleben, kde jsme měli naplánováno se zastavit, udělat si přes den výlet do okolí, přenocovat a pomalu pokračovat dál. Mžení ovšem přešlo v déšť, takže z našeho naplánovaného výletu nic nebylo. Nedalo se ani vylézt z lodi, jak chvílemi i lilo. Teprve po 20. hodině jsme vyšli do nedaleké vesnice Calberlach, abychom zjistili, kdy a jaký dopravní prostředek nás do Gifhornu doveze.
16.8. pondělí - po nadějně vyjasněné večerní obloze nás zase přivítal ranní déšť. Naštěstí než jsme provedli ranní hygienu a nasnídali se, pršet přestalo. Vyrazili jsme na autobus, který nás asi za 20 minut dovezl do Gifhornu před vodárenskou věž, propagovanou jako místo s panoramatickou kavárnou nahoře ve věži. Na bráně byla cedule, že dnes je zavřeno. Šli jsme zklamaně dál do města. V místním Info jsme si zjistili, kde je knihovna, abychom se dopracovali po delší době k internetu. Ale taky měla dnes zavřeno a žádná internetová kavárna ve městě prý není. Propagovali rozhlednu, taky byla dnes zavřená. Další atrakcí bylo mezinárodní muzeum mlýnů, kam jsme se hlavně chtěli podívat. Tam jsme se konečně „chytli“. A moc se nám tam líbilo. Byla to vlastně kombinace skanzenu a muzea. Mlýny byly tam převážně větrné, svezené z celé Evropy. Ve specielní muzejní budově bylo vystaveno velké množství modelů. V areálu byl i ruský pravoslavný kostel, který prý patří k vesnici stejně jako mlýn. Prohlédli jsme si ho jen zvenčí, bylo do něj zvláštní vstupné (a viděli jsme už lepší originály). Pro občerstvení pocestných sloužil Backhaus, upravený jako restaurace. Pekli tam v peci chleba a koláče, ke kterým pak nabízeli kávu nebo čaj nebo polévku. Ochutnali jsme chleba se sádlem a škvarky, koláč a kávu. Všechno bylo výtečné a ve velmi příjemném prostředí. Pobyli jsme zde v areálu asi 4 hodiny, ale za to poměrně vysoké vstupné jsme toho viděli dost. Nazpět jsme jeli opět autobusem. Večer jsme ještě dojeli s koloběžkami na nákup potravin a benzínu.
17.8. úterý - ráno zase mží. Tak jsme se nějak rozhejbali a popojeli ke komoře Sülfeld, kde jsme nečekali ani moc dlouho. V poledne jsme dopluli do Wolfsburgu na úvaziště přímo naproti areálu Volkswagenu a hned vedle hlavního nádraží. Vyrazili jsme s koloběžkami do města s úmyslem najít internet, což se nám podařilo. Jinak město samé jsme shledali jako komplex moderních domů. Vždyť vlastně se začalo rozvíjet ve 30. letech, současně s rozvojem automobilky. Zajeli jsme i na druhý břeh kanálu, kde stojí ten ohromný areál VW. Rozhodli jsme se, že se podíváme dovnitř. Od 16 hodin nabízeli zlevněné vstupné, které jsme vlastně mohli v místních restauracích projíst. Pavilóny měly otevřeno do 18 hodin, restaurace do 22. Na vlastní prohlídku objektů jsme zas až tak moc času neměli. Pavilón času představoval všechna možná auta z různých dob. Vše naleštěné, nádherné. V pavilónu Bentley zase trůnilo blyštící se jediné auto. Pak bylo zajímavé vidět věžový parking resp. sklad nových aut. Kdo se chtěl projet zdviží jako auto, musel se objednat předem a připlatit si. V kvádrovém pavilónu VW byla ukryta koule, ve které jsme shlédli, usazeni v pohodlných křeslech, na polokouli promítaný příběh VW aut. Moc hezky i hudebně zpracované. O moc víc pavilónů jsme už nestihli. Mezi všemi pavilóny byla moc pěkná parková úprava. V 16.30 začala u místního jezírka vodotrysková show s hudbou. Trvala asi půl hodiny. Potom jsme šli projíst to naše vstupné. Na loď jsme přišli za šera a rozhodli jsme se, že tu rovnou přespíme. Z nádraží k nám sice doléhaly zvuky projíždějících vlaků a hlásání, ale to jsme nějak překonali a po půl desáté jsme už byli zalezlí v kajutách. Začalo pršet. Já jsem pak zaslechla nějakou hudbu, a když jsem vyhlédla z okénka, viděla jsem nádhernou, teď už barevnou show, která trvala až do 22.15. Litovala jsem, že jsme tam už nebyli, ale zase na druhou stranu pěkně lilo, takže hledět na ni ze sucha bylo příjemné.
18.8. středa - ráno bylo stále zataženo a všude kolem nás pracovní ruch. Po malém protažení jsme se vydali dál na cestu po kanále. Během dne se vyklubalo sluníčko, ale vítr foukal studený. Kolem 16. hodiny jsme dopluli do přístavu Haldensleben, který nám byl doporučen. Byl opravdu pěkný. Navíc se ukázalo, že ho už 2 roky spravuje paní z Liberce, která žije v Německu asi 20 let. Protože jsme se už přiblížili k Magdeburku, pustili jsme se do shánění nějakého „potahu“. Svitla nám naděje, ale brzy zase zhasla. Museli bychom dorazit do Magdeburku do města mezi mosty před 6. hodinou ráno, což bylo pro nás v tuto chvíli už nereálné, zejména když jsme si ani nedovedli to Labe s hladinou o 2 metry výš představit. Udělali jsme tedy už jen podvečerní procházku městem, o kterém jsme nevěděli vůbec nic. Objevili jsme téměř kompletní hradby, dvě brány a pár hezkých domů. Jinak to byla taková směs domů opravených i zanedbaných. Stále je vidět, že to byla už východní zóna. Večer jsme poseděli na terase před klubovnou, trochu popovídali u kávy s paní a za pěkného lijavce pak běželi na loď.
19.8. čtvrtek - ráno jako vymalované. Paní nám prozradila svůj kód na internet, tak jsme si prohlédli ještě před odjezdem vše potřebné. Cesta ke komoře Rothensee nebyla dlouhá, ale byla velmi nepříjemná. Celý ten úsek je jedno velké staveniště, kde se kanál mohutně rozšiřuje. Na vlastní komoru jsme čekali velmi krátce a byli jsme v ní sami. Když jsme dole o 23 m níž vypluli, zamířili jsme rovnou do terminálu hledat nějakou českou loď. Sice na nás halekali, abychom dál nejezdili, ale toho jsme nedbali. Pak se nás přes vysílačku dotázal dispečer, kam máme namířeno. Když jsme mu řekli, že hledáme nějakou českou loď, tak nás na ni sám nasměroval. Lodě jsme našli, bohužel žádná nemířila do Čech. Tak nám aspoň přislíbili z „tlačáku“ TR1 pomoc při hledání a nasměrovali na místo vhodné k přečkávání. Museli jsme vyjet přímo na řeku a asi po třech stovkách metrů z ní zabočit do Schleussenkanálu k Hitlerem rozestavěné komoře už v Magdeburku. Aspoň jsme si vyzkoušeli proud v Labi. Jeli jsme rychlostí asi 3km/hod. Čekala jsem ho horší, ale tady je řeka rozlitá, nahoře ve městě bude mít asi větší sílu. Na Schleussenkanálu jsme objevili oázu klidu. Kotví tu pouze odložené nebo vysloužilé lodě. Udělali jsme průzkum Hokulíkem. Objevili jsme veslařský klub s malým molem umožňujícím vstup na břeh a cestu do města. Daleko jsme se ale nepustili, zatím jsme procházeli mezi samými továrními budovami, některé byly opuštěné, některé funkční.
20.8. pátek - ráno nás přivítalo slunce, udělal se krásný, teplý den. Koupat se v tomto bývalém přístavním areálu jsme však neměli odvahu. Krátili jsme si čas čekání na zprávu z TR1 hlavně čtením. Bohužel nám před polednem sdělili, že žádná loď na obzoru zatím není. Zkoušela jsem pak volat ještě přes vysílačku dispečerovi, jestli nepojede nějaká německá loď, ale taky nic. Tak musíme vytrvale čekat. K večeru, když už nebylo takové vedro, jsme si udělali vycházku do města. Ve veslařském klubu byl kromě veslařů i trenér, který nás nasměroval na obchod a taky nabídl možnost načepovat si vodu. Došli jsme až do části Magdeburku zvané staré Nové město. Byl to dost děs. Staré domy opravené i neopravené, rozvaliny a mezitím i pěkné nové domy. Našli jsme obchod a jednu hospodu, kam jsme raději ani nenakoukli. A zase jsme se Hokulíkem přesunuli komorou na naši loď.
21.8. sobota - ráno opět slunce. Od TR1 žádná nová zpráva, takže nás čeká další den čekání. Dojeli jsme si k veslařům pro vodu. Nabídli nám sprchu, což jsme s povděkem přijali. I ručníky nám půjčili. Odpoledne nám nezbývalo než v tom vedru zůstat v chládku lodě a číst si. K večeru jsme naložili koloběžky na Hokulíka, přejeli přes pěší lávku přes Labe na levý břeh a směřovali jsme k parku s věží postavené na počest tisíciletí města. Dovnitř chtěli vstupné, ale protože bylo krátce před uzavřením, ani jsme tam nešli a zase se podél parku projeli původním starým parkem, co vypadal jako Stromovka, zpět. Ale byla to velmi příjemná projížďka.
22.8. neděle - ráno jsme měli poplach. V 7.30 se náhle ozvala TR1, že loď do Čech už vyplouvá na řeku. Tak jsme na sebe naházeli rychle vrchní oblečení, naložili Hokulíka a už jsme uháněli na řeku. Byl to tlačák, který před sebou měl 2 vany naložené sójovým šrotem, který vezl do Ústí. Naše připojení na km 330 proběhlo rychle a už se toto soulodí, které vepředu ještě táhla TR1 sunulo proti proudu Magdeburkem. Jak se koryto zužovalo, jeli jsme pomaleji a pomaleji, rychlostí maximálně 2,5 km/hod. Trvalo to asi 2 hodiny. Výška hladiny na pegelu byla 3,29m. Nad městem se TR1 odpojila a dál jsme se sunuli už bez ní. Koryto řeky bylo úplně nacpané vodou, jak jsme to ještě neviděli. Pluli jsme asi do 19,30, kdy loď zakotvila na km 282 na řece. Po uvázání se k jejímu boku, jsme rádi přijali pozvání na sprchu a posezení v teple jejich kajuty. Venku zatím pěkně lilo.
23.8. pondělí - ráno byl krásný východ slunce. Vypluli jsme v 6,15. Pak se nebe zatáhlo a chvílemi pěkně lilo. Cestou jsme sledovali, jak místa, která známe z plavby za nízké vody, jsou pod vodou. Však je stále ještě asi o 2 metry vyšší hladina. Večer zakotveno na km 222 s výhledem na průmyslový komplex Wittenberku zase po 19. hodině.
24.8. úterý - krásný východ slunce, které vydrželo svítit celý den. Ale foukal pěkně studený vítr. Cestou potkáváme novou loď, vyrobenou ve Chvaleticích. Před polednem míjíme km 200, tak to máme domů už jen 200 km po Německu + 150 km po Čechách. Jde to stále pomalu, proud je silný, krajina nudná. Za den jsme upluli zase kolem 50 km.
25.8. středa - krásné, slunné, ale chladné ráno (14 stupňů) a větrný den. Upluli jsme 44 km. Krajina se změnila překročením prusko-saské hranice na km 120. Zmizely buny (výhony do koryta, které při tomto stavu vody stejně nebyly vidět) a ve stráních se objevily domky a místy vinice.
26.8. čtvrtek - ráno déšť, ale zato žádný vítr. Potkáváme loď spuštěnou na vodu v Ústí s velkou slávou a televizní publicitou před pár dny. Je o něco větší než ta minulá. Vepředu ji táhne nebo spíš nasměrovává malý remorkér, vzadu ji tlačí silnější. Dozvídáme se, že místo v neděli musíme doplout do Ústí už v sobotu, takže se popluje dlouho do noci. Ve tmě to bylo velmi nepříjemné. Skončili jsme před půlnocí někde před Drážďanami.
27.8. pátek - ráno lilo, pak pršelo a vydrželo to celý den. Těsně před městem dostáváme přípřež, aby soulodí zvládlo průjezd mezi mosty. Je to opravdu velmi náročné. Nikdy jsme si to, když jsme pluli sami, neuvědomovali. Ale pánové to zvládli a my za nimi taky. K večeru se velmi zatáhlo a u Königsteinu začalo příšerně lejt a byla i bouřka. Skončili jsme za tmy před půlnocí, asi 8 km před hranicemi.
28.8. sobota – probudila jsem se asi ve 4 hodiny ráno a lilo. Protože bylo Hřensko už nedaleko, tak mne ten déšť doslova děsil, že zase přijde nějaký vodní nápor a cesta se ještě více zkomplikuje. Nemohla jsem už ani usnout. Vyjelo se už v 6 hodin. My jsme si natáhli kompletní jachtařské obleky a poprvé za letošní plavbu použili i holínky, tak beznadějně ten déšť vypadal. Cestou jsem už včera a dnes zase pozorovala jaké nánosy balvanů a písku vytvořila povodeň, která zde před několika týdny natropila tolik škody. Dnes se mělo dorazit do Ústí. Naše představa, že tam budeme někdy odpoledne, však byla mylná. Zase to šlo velmi pomalu. V Děčíně jsme dostali opět přípřež a my jsme na některých úsecích museli jet na motor, aby se lano nenatahovalo. Zřejmě byl tady každý kůň dobrý. Místy jsme pluli rychlostí i 1km/hod. A do Ústí jsme dopluli ve 20 hodin. Aspoň že se odpoledne už vyčasilo, svítilo slunce a foukal velmi studený vítr. Soulodí skončilo v obchodním přístavu a my, protože tam nesmíme, jsme pokračovali za pěkného šera až pod komoru Střekov, kde jsme se uvázali u mola pro sportovní lodě, které bylo částečně pod vodou. Noc byla velmi neklidná, protože přehrada odpouštěla vodu. Nejen že to pěkně houpalo, ale i hladina stoupala a klesala, což bylo potřeba hlídat celou noc. Příště se snad zase vecpeme do toho obchodního přístavu.
29.8. neděle - komora Střekov pracuje už od 6 hodin, takže jen co rozsvítili zelenou, už jsme tam vpluli. Je poměrně vysoká (asi 9 m je třeba vystoupat). Cesta nahoru bývá neklidná, ale pouštěli vodu citlivě, takže to bylo dobré. A pak už následovaly další z 13 komor, které celkem na Labi a Vltavě na cestě do Prahy jsou. Proud zde již nebyl tak silný jako pod Ústím, tak se plulo celkem dobře. My jsme den zakončili obligátně v Roudnici. Dobře se tam na nábřeží u kanálu kotví a je tam blízko příjemná restaurace Maják. Hned vedle sice jezdí vlaky, stejně tak jako v Ústí, ale ty jsme nějak v noci nevnímali.
30.8. pondělí - ráno trochu deště, ale pak zase chvíli slunce. Pokračovali jsme dalšími komorami. Kolem 15. hodiny jsme se rozloučili s Labem a vpluli do Hořínského kanálu. Po absolvování komory nastala honička s časem, abychom stihli, už na Vltavě, komoru v Miřejovicích a mohli zakotvit v příjemné marině v Nelahozevsi pod zámkem. Podařilo se to!
31.8. úterý - poslední den plavby jsme si tedy užili! Byla zima a vydatně pršelo už od rána. Čekalo nás ještě několik komor, z nichž nejnepříjemnější je vždy ta poslední – Staroměstská, která je velmi frekventovaná. Čekali jsme před ní asi hodinu. Kolem 15. hodiny jsme dorazili do našeho mateřského přístavu v Podolí.
Takto dlouho jsme se domů ještě nevraceli (21 dní), ale hlavně že jsme mohli říct „dobro došli!“
Tím končí naše letošní expedice. Naštěstí jsme ji absolvovali my ve zdraví a loď pouze se zlomenou spojovací kormidelní tyčí. Poslední den se ještě podařilo Jardovi trochu poničit dalekohled a já jsem prošlápla kryt větráku. „Ale ani jsme si letos nikde nesedli.“ To jsme si ale odvážili říci, až když jsme dopluli až do našeho přístavu.